Hledat
Obsah

Trávím ve službách FOK posledních šest let. Uteklo to. Je to tím, že každá sezóna je jiná. Ale na poměry orchestru není šest let moc. Životnost hudebníků je mnohem delší, než životnost administrativního patra. Mnozí hráči tráví v orchestru celou svou aktivní kariéru. Mnohdy i desítky let. Na konci loňského roku, při zkoušce na Novoroční koncert jsem šel na pódium poděkovat houslistovi Josefu Riedlbauchovi, někdejšímu zástupci koncertního mistra, který odcházel do důchodu. Je to takový sladkobolný rituál. Strávil v orchestru přes čtyřicet let. A dalších čtyřicet by o tom mohl vyprávět. O pár měsíců dříve jsem se podobně loučil s dlouholetým prvním hornistou Františkem Langweilem. Ten byl prvním hornistou FOK dokonce tak dlouho, že jsme podali návrh na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Ani tito dva doyeni by nikdy neřekli o dvou sezónách, že byly stejné. Dokonce i kdyby existoval někdo, kdo by znal FOK od jeho prvního dne až dodnes, nikdy by nic takového neřekl. Fádnost do našeho hudebního světa nepatří. Proto je takovou studnicí příběhů. Proto je každá sezóna unikátní.

Jedinečnost koncertní sezóny je vždy dána její dramaturgickou náplní pečlivě proplétanou společenskými přesahy, výročími, událostmi. Kořením jsou zahraniční turné, která jsou stále více výzvou, i když v dnešním otevřeném světě opak zdá se býti pravdou.

O dramaturgické náplni FOK v sezóně s pořadovým číslem 85 je celá tato bytelná publikace, ale jedno z ní ční mimořádně: rámuje ji úvodní a závěrečné hostování věhlasného Pinchase Zukermana, loňského sedmdesátníka, který dokáže uhranout nejen publikum, ale i samotné hudebníky, kteří jsou s ním na pódiu. Kdo byl před dvěma lety na předchozím koncertu FOKu s ním, zažil to na vlastní kůži. Mimochodem, své sedmdesátiny oslavil Pinchas Zukerman koncertem v Německu na nenápadných Ludwigsburger Schlossfestspiele. Kdo myslíte, že byl dirigentem koncertu? Byl jsem tam tehdy v desáté řadě a uhranutí se dostavilo neomylně opět.

Co se týče výročí, vpletli jsme do sezóny 30 let od listopadových událostí roku 1989. Nezdá se mi šťastné dnešní zpochybňování mnohého a mnohých z téhle třicetileté éry, nevypovídá to moc dobrého o nás samých. Tím spíš to téma otevíráme 9. července 2019 koncertem s věhlasnou Renée Fleming, obdivovatelkou Dvořáka, Masaryka a Havla. A dalšími projekty pokračujeme – třeba hned úvodní Valdštejnskou zahradou.

A v neposlední řadě turné, které je výzvou. Nevím, za sledujete brexit, ale my ano. Anglické turné je totiž naplánováno na listopad. A zřejmě budeme z domácích orchestrů prvními, kdo okusí, jak nové nastavení funguje. Píši tento text a britský parlament jedná o tom, co bude dál. Neřízený odchod z Unie aktuálně odmítl. Ale zítra, až bude tento text už v tiskárně, bude jednat dál.

A pak jsou tu události v životě orchestru, i těmi je jedinečnost sezón dána...

 

Inkinen šéfdirigent končí, festival Inkinen vypuká

S Pietari Inkinenem jsme se osobně poprvé potkali v roce 2013 v Mnichově. V roce 2014 s námi v rámci festivalu Pražské jaro provedl inaugurační šéfdirigentský koncert a od sezóny 2014/2015 se, nejprve na tři roky, posléze po prodloužení na pět let, ujal šéfdirigentské taktovky FOK.

Když poprvé hodnotil orchestr a když jsme probírali strategii pro společné pětileté období, opakoval nejčastěji větu we have a potential. Jak jsme se později posunovali dále, naplňovali vytčené, postupně úvodní axiom ustupoval do pozadí jako již přirozeně zažitý a více jsme se soustředili na axiom další, podřizování veškerého našeho konání kvalitě výsledku na pódiu. S Pietarim jsme absolvovali japonská a anglická turné, pozoruhodné provedení Smetanovy Mé vlasti ve Vídni, koncerty v Německu i hostování na domácích festivalech. Bezpočet společných abonentních programů obohatil o prvotřídní sólisty, kteří přijíždějí za ním na jeho osobní pozvání. O návratech Pinchase Zukermana už tu řeč byla.

Pietari Inkinen za těch pět let vyrostl. V Austrálii je díky svým operním návratům celebritou. Stejně tak v Japonsku. Absolvoval jsem s ním během posledního japonského turné několik společenských setkání a viděl to na vlastní oči. Velmi dobře si vede i v Evropě. Vyzrál jako osobnost i jako umělecký šéf. Jeho poslední sezóna s FOK bude šéfdirigentským gala. Už od samého začátku jeho angažmá víme, že při posledním koncertu vezme do ruky housle. Funguje to dokonale, zažili jsme to vícekrát při přídavcích na japonském turné.

Spolupráce s Pietari Inkinenem ovšem nekončí. Jen se změní její formát – Pietari se bude i v post-šéfdirigentských sezónách k orchestru pravidelně vracet, jako přítel, kterého vždycky rádi vidíte, jako speciální host se svými speciálními hosty, dalšími skvělými sólisty a projekty. V jednání jsou i další společná turné.

 

Tomáš Brauner složil Smetáčkovu přísahu

Lékaři stvrzují své poslání Hippokratovou přísahou, lidé v FOK nejsou své věci oddání o nic méně. Otec Tomáše Braunera byl hobojista Jiří Krejčí. Tomáš v sobě dodnes nosí jeho vzpomínky na hodiny na Akademii u pana profesora Smetáčka, původně také hobojisty. Vždycky při hodinách připravoval notové party pro FOK, úplně ho to pohlcovalo. Tehdy Tomáš z otcova vyprávění usuzoval, že když někdo pracuje na něčem s takovým odhodlaným zaujetím, musí to být velké poslání. Tak si už jako kluk zakódoval FOK do své duše. To ještě netušil, že se jednou vydá na dirigentskou dráhu.

Tomáš Brauner nejprve vystudoval hru na hoboj, podobně jako jeho otec. Na koncertní i operní dirigentskou dráhu se ale definitivně vydal později. Před jedenácti lety debutoval ve Státní opeře Praha, v roce 2010 uspěl na Mezinárodní dirigentské soutěži Dimitrise Mitropoulose v Athénách, v roce 2013 se stal šéfdirigentem Plzeňské filharmonie a v roce 2017 s ní v kategorii Nahrávka roku získal ocenění Classic Prague Awards, od roku 2014 působil jako hlavní hostující dirigent SOČR, od roku 2018 je šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, tedy orchestru, kterým před ním prošli také Jakub Hrůša či jeho kamarád Tomáš Netopil. Dirigentskou dráhu Tomáše Braunera jsme pečlivě sledovali a stejně jako mnozí další záhy zpozorněli.

Jsem připraven iniciovat jednání s Uměleckou radou ohledně Vašeho angažmá. Tak začalo jedno z našich zásadních setkání v roce 2017. V hlavě jsem měl v tu chvíli Jiřího Bělohlávka, pro kterého byl kdysi FOK také první velkou šéfdirigentskou příležitostí. Nebo Václava Smetáčka, když už tu o něm byla řeč, také on s FOKem vyrostl. Vždyť FOK má i toto poslání – být tím, kdo spoluvytváří nejen dnešní hudební dění, ale v genech má i podporu toho zítřejšího. Když už máme finského šéfdirigenta – mnohokrát jsme s ním mluvili na téma tajemství úspěchu finské dirigentské školy – skrývá se v jediném: v příležitosti, v případě mladých finských dirigentů u domácích orchestrů dokonce institucionálně podporované. Co pro to mohu udělat, zněla odpověď dirigenta Tomáše Braunera při onom setkání v roce 2017, a z té odpovědi na mě dýchla posvátnost hudby, jaká se už dnes skoro nevyznává.

Tomáš Brauner se od září 2020 stane novým šéfdirigentem Pražských symfoniků. FOK bude v tu chvíli jediným z předních českých orchestrů s českým šéfdirigentem. I když se tak stane až za rok, v 86. sezóně, chtěli jsme Vám to říci mezi prvními.

Teď už jen stačí otočit list a ocitnete se v 85. koncertní sezóně Dali jsme do přípravy 85. koncertní sezóny ze sebe vše. Každý program prošel mnoha debatami. Jsme si vědomi, že návštěva koncertu je rituálem, kterým obracíte list se starostmi všedního dne. S tímto vědomím Vám přeji mnoho skvělých hudebních zážitků v 85. sezóně FOK.

 

Váš

Daniel Sobotka

ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK