Carmina burana

Koncert pro dva klavíry, bicí nástroje a orchestr, BB 121 BÉLY BARTÓKA (1881–1945) pochází z roku 1940, tedy z pátého a zároveň závěrečného období skladatelova života a tvorby, které vystřídalo etapu jeho vrcholných tvůrčích výbojů a znamená příklon k nové melodičnosti a zmírnění vyhrocené výrazovosti a kontrastů. Není však původním dílem, nýbrž úpravou či verzí Sonáty pro dva klavíry a bicí z roku 1937, těsně spjaté s o rok dříve  zkomponovanou Hudbou pro strunné nástroje, bicí a celestu. Dílo Bartók premiéroval se svou manželkou Dittou Pásztory 21. ledna 1943 v New Yorku, kde je doprovodila Newyorská filharmonie  řízená Fritzem Reinerem. Shodou okolností to bylo i poslední skladatelovo veřejné vystoupení.

     Carmina burana, scénická kantáta pro sólové hlasy a sbory na texty středověkých vagantských písní s moralistními a satirickými náměty na jedné straně, a  oslavnými tématy, týkajícími se přírody, lásky, ale i světských požitků na straně druhé, patří k nejvýznamnějším dílům CARLA ORFFA (1895–1982).   Společně s Catulli carmina a Trionfo di Afrodite je součástí  tzv. Divadelního triptychu (Trittico teatrale) a je rozčleněna do úvodu a čtyř částí, dohromady zahrnujících celkem 25 čísel (alegorických obrazů) – vokálních sól, velkých a malých sborů a tanečních meziher s orchestrem. Použitý instrumentář věrně zrcadlí vnitřní i vnější poetickou pestrost textů a zároveň účinně podtrhuje  výrazovou stránku kompozičního plánu. Dá se říci, že doslova hýří všemožnými barvami – jsou užity zejména dechové nástroje (hoboje, anglický roh, klarinety, basklarinet, fagoty, kontrafagot, trubky, lesní rohy, pozouny a tuba), početná sada bicích nástrojů, dva klavíry a smyčce. Orffova hudba je tak mistrnou stylizací středověkých modelových východisek založených na modální melodice (včetně zřetelných chorálních afiliací), spřízněně pojaté modální harmonii a bohaté  pregnantní rytmické struktuře  a –  jak už bylo naznačeno – nanejvýš účinném až strhujícím výrazu, včetně neodolatelných „barbarismů“. Její stylové reminiscence sahají od středověku přes pozdní renesanci až k ranému baroku.