RINALDO ALESSANDRINI - CEMBALO

Koncert se koná pod záštitou J. E. p. Pasquale D´Avino, velvyslance Italské republiky v ČR, a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze, vedeným
Paolem Sabbatinim.

GIROLAMO FRESCOBALDI (1583–1643) může být právem považován na zakládající osobnost barokní tvorby pro klávesové nástroje. V jeho díle se mísí starší renesanční tendence s novým barokním přístupem a jeho kompoziční techniky ovlivnily několik generací skladatelů. Frescobaldiho činnost je úzce spjatá s prostředím chrámu sv. Petra v Římě, kde od roku 1608 působil. Svou novátorskou tvorbou ovlivnil i dílo J. S. Bacha, přestože byl v kompozici svázaný tehdy ještě netemperovaným laděním, které nedovolilo využívat tóniny s mnoha předznamenáními. Jádro Frescobaldiho děl tvořily fugové formy, imitující vokální skladby. Cento Partite sopra Passacaglijsou autorovou poslední prací. Odborníky bývají označovány jako zapsaná idealizovaná improvizace, užívající techniku variací nad tématem

v basu.

Osobnost skladatele BernardA StoraceHO (fl.1664) je dodnes poněkud záhadná. Téměř jediným zdrojem informací o tomto skladateli je jeho jediná dochovaná sbírka, Selva di varie compositioni d’intavolatura per cimbalo ed organo, ze které pochází dnes uváděná Ciaccona. Sbírka obsahuje tři řady variací na barokní tanec Passo e mezzo, sedm variací na další různé barokní tance (např. Folia), Čtyři passacaglii, již zmíněnou Ciacconu, dva tance (corrente), dvě toccaty, dva ricercary a závěrečné pastorale. Vydána byla roku 1664

v Benátkách a podle titulní strany byl její autor vicemaestro di capella v sicilské Messině. Ve Storaceho díle můžeme sledovat další vývoj techniky variací nad ostinátním basem, které se na rozdíl od Frescobaldiho už více blíží duchu vrcholného baroka.

Osobnost formátu GEORGA FRIEDRICHA HÄNDELA (1685–1759)není potřeba příliš široce představovat. Čas od času se i v hudebních dějinách objevují mistři, kteří mají schopnost syntézy všeho, co se kde hodnotného objevilo, a kteří přitom neztrácejí na osobitosti svého hudebního projevu. Takovým géniem byl i barokní skladatel Georg Friedrich Händel. Byl ale také mimo jiné např. nepřekonatelným varhanním improvizátorem. Schopnost uchvátit posluchače svou hrou si uchoval až do posledního roku svého života. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé. Patrně nejúplnější seznam Händlových prací sestavil Berndt Baselt

z Univerzity Martina Luthera v Halle. Seznam poprvé vyšel ve třech svazcích v letech 1978 až 1986 pod názvem Händel-Handbuch a čítá 612 položek. V Händelově díle se už setkáme s barokním slohem v jeho celé zralosti. Suitu e-moll, HWV 438, zkomponoval pravděpodobně v prvních letech svého působení v Londýně nebo těsně před odjezdem od hannoverského dvora na Britské ostrovy v desátých letech 18. století.

Po trojici skladatelů čerpajících z italské barokní tradice klávesové hudby otevírá GEORG BÖHM (1661–1733)triádu významných německých barokních varhaníků. Georg Böhm proslul zejména úctyhodným množstvím chorálních partit, a také svým vlivem na mladého Johanna Sebastiana Bacha, kterého s největší pravděpodobností dokonce učil. Z bohatého repertoáru hlavního varhaníka chrámu v Lüneburgu zazní dnes večer Preludium, fuga a postludium g moll a Capricetto D dur - skladby ukazující skladatelovu invenci a mimořádnou zručnost v práci s vedením jednotlivých hlasů.

DIETRICH BUXTEHUDE (1637–1707) rovněž náleží mezi významné osobnosti severoněmecké varhanické školy. Pro ilustraci jeho dobového věhlasu: právě za ním se do Lübecku vydal ze svého arnstadtského působiště Johann Sebastian Bach čtyři sta kilometrů pěšky, aby se od mistra něčemu přiučil. Také od něj si poslechneme tradiční dvojici volnější, improvizační skladby a vrcholně organizované kontrapunktické kompozice – Preludium a fugu g-moll, BuxWV 163.

Trojici zcela přirozeně uzavírá JOHANN SEBASTIAN BACH (1685–1750), v jehož umění dosáhla německá varhanická škola jednoho ze svých vrcholů. Bachovo dílo mělo a má také značný vliv na další vývoj hudby počínaje Mozartem a Beethovenem až po Schönberga nebo Goreckého. Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván – jediné dílo, které za svého života mohl publikovat tiskem, byly Matoušovy pašije. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Její renesance přišla s Felixem Mendelssohnem Bartholdym, který se výrazně zasloužil o to, že se Bachova hudba začala od první poloviny 19. století postupně opět více hrát. Chromatická fantazie a fuga d moll, BWV 903, jedna z Bachovýchz nejznámějších skladeb pro cembalo, vznikla v období jeho působení na dvoře v Köthenu. Je v ní patrné nejen Bachovo mistrovství v kontrapunktu, ale i jeho originální harmonické myšlení.