Městský kulturní stánek (japonsky Musashino Shimin Bunka Kaikan) je samozřejmě perfektní, s kapacitou 1350 míst a trochu sušší, ale velmi příjemnou akustikou, a také s rozmanitým kulturním programem. Pro koncert našeho orchestru v pátek 18. 1. si pořadatelé vybrali kompletní Mou vlast, a to není ani v Japonsku tak zcela běžné. Pro orchestr však příjemné zpestření – nehrajeme se sólistou a můžeme ukázat  zdejším návštěvníků, že Smetanova hudba není jen Vltava…

Je třeba říci, že Má vlast s Jiřím Koutem a
v současné formě Pražských symfoniků je pevně vystavený a svébytný monolit, plný dramatických míst i lyrických pasáží, vždy logicky propojených. Dokladem této teze bylo opět – už jako v Suntory Hall – provedení Tábora a Blaníku, které v Koutově pojetí ztrácejí pečeť „nudnějších“ částí vlasti, jaksi trpěných z piety k autorovi. Myslím, že právě Jiří Kout dokázal vystihnout genialitu Smetanovu, který z nejprostšího motivu opakovaných tónů excerpovaných z husitského chorálu, vybudoval úžasnou konstrukci vedoucí
k vítěznému závěrečnému hymnickému zpěvu. 

Koho vyzdvihnout ze symfoniků, když celý orchestr je složen z profesionálů, kteří ke svému hráčskému umu přidávají svůj entuziamus, jenž ovšem mohou načerpat od svého vůdce plnými doušky? Opěvujeme většinou sólové partie, ale bez opory pléna všech smyčců hrajících ve skvělé intonační i frázovací jednotě, bez chorálního tutti dechů, bez harf či bicích nástrojů by se celek neobešel. Jaká  škoda, že výkony z japonského turné podpořené ne často slýchanou akustikou sálů nemohou být zachovány na nahrávce. Kéž by se alespoň na některém z koncertů na domácí půdě podařilo uskutečnit záznam největších skvostů české hudby v provedení právě této garnitury hudebníků vedených Jiřím Koutem!

Snad příliš mnoho chvály, uvidíme, co výkonům FOKu v Japonsku řeknou zdejší kritici.

Fotografie k tomuto článku

Fotografie z celého zájezdu