Zatímco muzeum musí každého návštěvníka zdrtit detaily ohromné tragédie, protože – přes známé okolnosti použití nové zbraně na konci 2. světové války – je dokladem neuvěřitelné lidské zpupnosti, nesmírného pohrdání životem a šílenosti konání směřujícího k zániku civilizace, Mijadžima naopak symbolizuje lidskou pokoru vůči světu, hluboký duchovní rozměr víry a vzájemné tolerance různých životních názorů a vyznání a symbiózy života člověka s přírodou. Na ostrově se vzájemně potkávaly skupinky členů orchestru, takže poznámka koncertního mistra violoncell Miloše Jahody, že „tympány už jsou na cestě“, takže můžeme uspořádat koncert, byla na místě. Stovky fotografií v archivech každého člena orchestru budou vzpomínkou na krásný ostrov s krotkými jelínky, v lednu ještě neokupovaný tisíci turistů z celého světa.

Ve čtvrtek 17. ledna FOK opustil Hirošimu a během hodinového letu se přesunul do Tokia. Po mnohem delší jízdě (než byl náš let) přeplněnými dálnicemi a ulicemi Tokia
v polední špičce jsme konečně vystupovali před starým dobrým Metropolitanem, který už se potřetí na tomto zájezdu stal naším domovem. Po dvou hodinách odpočinku znova do autobusu a směřujeme do sálu s názvem Tokyo Opera City. Nádherný koncertní sál – jak jinak – s kapacitou 1632 návštěvníků je celý obložen dřevem a má vysoký jehlanovitý strop, připomínající vrstvením jednotlivých „pater“ obrácenou pyramidu. Jak se ukáže, výsledkem architektonického umu je skvělá akustika, čistá, s mírným zdůrazněním středních frekvencí, je slyšet každý nástroj, ale současně je orchestr velmi kompaktní, plný ve zvuku. Musí se zde skvěle natáčet!

Koncert začal v 19 hodin malou slavností, na níž byli představeni mladí vítězové městské soutěže mladých talentů v nejrůznějších oborech. V hledišti zasedli nejen jejich rodiče, ale také představitelé tokijské metropole v čele s panem starostou.
A pak již nastoupil orchestr vedený tentokrát koncertním mistrem Jiřím Hurníkem a pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Kouta provedl „Program č. 2“ (i když je hrán nejčastěji), jak je uvedeno v programové brožuře našeho zájezdu, tedy Vltavu, Mendelssohnův houslový koncert s Mariko Senju a ve druhé půli Dvořákovu Novosvětskou.

Je obtížné pro pisatele těchto řádků vyslovovat jakékoliv soudy, neboť mohou být zabarveny subjektivními pocity posluchače svázaného s orchestrem. Přesto je nepopiratelné, že orchestr pod vedením Jiřího Kouta prožívá skvělou periodu. Je to patrné právě na Novosvětské, která je cizelována ke stále větší preciznosti, ale především do výrazové hloubky. Jak zaznělo Largo, to je málokdy slyšet – a to nejen díky nádherně zahranému sólu anglického rohu v podání Moniky Bouškové (k níž se v závěrečné pasáži prvního sóla jemně připojily klarinety pánů Jaroslava Marka a Miroslava Plechatého a fagot Luboše Hucka), které vroucně podbarvily plně znějící smyčce, ale díky i všem ostatním – jako by přeskočila zvláštní jiskra a osobnost dirigenta, nabízejícího orchestru své hudební vize, se stala inspirujícím partnerem pro každého hráče. Dravé scherzo s lyrickou střední částí a bouřlivé, leč přesto důstojné finále s přesně frázujícími, hutnými a sladěnými žesti (a krásnými sóly prvního hornisty Františka Langweila) – nádherný zážitek oceněný dlouhotrvajícím potleskem.

Je pro současnou garnituru hráčů orchestru typické a sympatické, že v hovorech po koncertu, když jsem oceňoval jejich provedení, říkali, že je to „normální“ a že tam byly také nepřesnosti. Jistě, jenže síla hudebního prožitku netkví pouze v absolutní technické dokonalosti a bezchybnosti, ale právě v tom tajemném kouzlu náhlé inspirace a momentální dispozice, která sice samozřejmě předpokládá „normálně kvalitní hru“, ale to nejvyšší posvěcení se dostavuje nečekaně a nezávisle na našem chtění. A to je právě důvod, proč koncertní zážitek vždy bude převyšovat jakékoliv dokonalé provedení ze zvukových „konzerv“. Byl to prostě krásný koncert.

Fotografie k tomuto článku

Fotografie z celého zájezdu