Hlavní město Praha - zřizovatel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
Japonsko 6 - Tokio
Po nočním návratu do Tokia se mnozí členové orchestru probouzeli do nedělního rána ve „starém známém“ hotelu Metropolitan s určitým napětím – program dnešního koncertu totiž nabídl japonským posluchačům kompletní Mou vlast, což bylo pro orchestr možná příjemným, ale zároveň i náročným zpestřením turné. Navíc se v orchestru začal projevovat náznak epidemie chřipkového onemocnění, takže pan doktor Pražan měl plné ruce práce a dokonce musel dokupovat některé léky. Ale i pořadatelé podstoupili určité riziko, vždyť se nehrál milovaný Dvořák!
Zatímco orchestr už v jedenáct hodin zahájil tentokrát delší zkoušku, vedení orchestru se sešlo na důležité schůzce s prezidentem agentury Japan Arts Corporation panem Hinedobu Shirakawou. Šéf agentury vyslovil mimořádné uznání za dosavadní výkony orchestru a poté byly – diplomaticky řečeno – položeny základy k příštímu turné orchestru.
Určité obavy z návštěvy se nakonec nepotvrdily, Suntory Hall byla opět
až na několik volných sedadel plná.
Mezi návštěvníky zasedl se svou
chotí i japonský ministr zahraničí,
který – jak o přestávce řekl – je
velkým milovníkem české hudby.
Zcela plné bylo i pódium, neboť orchestr zasedl v největším obsazení, v jakém na tomto zájezdě mohl – se zdvojenými žesti, plnými smyčci se šestnácti primy. Jako koncertní mistr vedl orchestr pan Jiří Hurník. Šéfdirigent Jiří Kout provedl, jak sám po koncertu vzpomněl, s FOKem celý Smetanův cyklus naposled před čtyřmi lety, a tak dnešní provedení neslo znaky pozorného napětí a plného soustředění, což nakonec vyústilo v jeden z nejlepších výkonů orchestru v poslední době. Nádherně se uvedly žestě: pozouny v pěti hráčích zněly plně, měkce a velmi barevně, stejně jako trubky a lesní rohy. V první polovině snad nejvíce strhla se švihem a velkým vzrušením zahraná Šárka. Po přestávce stojí za vyzdvižení precizně vystavěné fugato sordinovaných smyčců v „Luzích“. Pro zahraniční publikum bývají považovány za nejproblematičtější dvě poslední básně, Tábor a Blaník. Kout se symfoniky však svým pojetím, v němž se střídaly dramatické úseky inspirované husitským chorálem s lyrickými pasážemi v dřevěných nástrojích (pastorální motiv v Blaníku), skvěle vypointoval závěrečnou „dvojbáseň“ do vítězného závěru, který strhl po posledním akordu publikum k nadšeným ovacím. Ačkoliv měli diváci text se Smetanovým vysvětlením obsahu jednotlivých básní k dispozici, jsem přesvědčen, že Smetanova hudba zapůsobila na posluchače svým vlastním hudebním obsahem. A to považuji za dnešní největší úspěch hudby Smetanovy, ale i pražských symfoniků pod taktovkou svého šéfdirigenta Jiřího Kouta.
