Autobus nás odváží do městské koncertní síně, která leží vedle velkoryse postaveného sportovního stadionu, jenž byl v roce 2002 svědkem čtyř zápasů fotbalového mistrovství světa. Sama síň je ovšem postavena neméně honosně. Kruhový půdorys stavby v sobě skrývá krásnou, víceúčelově využívanou síň, přičemž každá z jejích variant je naprosto svébytná: koncertní síň, divadelní sál s možností provozovat operu či tradiční japonské divadlo v různých prostorových variantách, nebo sál kongresový. Dokonalý design využívající zejména dřeva a tlumených barev potahů pohodlných křesel poskládaných tak, že každé z nich poskytuje svému divákovi dokonalý pohled na pódium, vytváří celkový elegantní dojem – ten umocňují velké varhany nad emporou, která obklopuje koncertní podium ze zadní a postranních částí. A samozřejmě, dokonalá „japonská“ akustika, vytvářená nejen vnitřní architekturou sálu, ale podobně jako v rekonstruované tokijské Suntory Hall i tvarovanými plexisklovými odraznými deskami zavěšenými pod stropem zhruba v 1/3 plochy.

Koncertní mistr Jiří Hurník přivedl na pódium (na němž již stálo dokonale připravené křídlo Steinway, s nímž nechtěli technici před koncertem hýbat) orchestr v dokonalé kondici a už úvodní Vltava, zahájená šéfdirigentem Jiřím Koutem ve svižnějším tempu než obvykle naznačila mimořádné soustředění každého hráče. Večer byl vlastně plný loučení, a tak i pianistka Hiroko Nakamura hrála slavný Čajkovského 1. koncert s orchestrem naposledy.
Opět předvedla plně emocionální výkon, se vzrušujícími a patřičně dramatickými pasážemi, kdy v celkovém obrazu díla nebylo důležité, že se občas dopustila drobných nepřesností. Závěrečnou větu vygradovala do výbušného závěru, rychlé pasáže zazněly s patřičnou brilancí. Pečlivý Koutův doprovod, který s přehledem vystihl sólistčiny agogické a tempové nuance, přispěl k nadšenému přijetí skladby diváky. Do posledního
místa zaplněná síň odměnila interprety
ovacemi, které platily zejména jedné z nejpopulárnějších japonských umělkyň.

                                                      H. Nakamura s ředitelem PSOFOK I. Šmídem

Koncert a vlastně celé turné korunovala Dvořákova Novosvětská, která se stala ve stále vycizelovanějším podání doslova „majstrštykem“ pražských symfoniků. Žádný unavený nebo rutinní výkon! Málokdy slýchaná dokonalá souhra smyčců, které doslova dýchaly pod inspirujícími gesty šéfdirigentovými, přesné nástupy dechů, vyzpívaná slavná sóla, cituplný, dokonale komorně zahraný ansámbl osmi smyčců korunovaný závěrečným vroucným triem (Jiří Hurník, Miloš Jahoda, Pavel Peřina) a posledními dvěma akordy čtyř dělených kontrabasů (po celý zájezd výtečně vedených Lukášem Vernerem) v závěru druhé věty – nejčastěji hranou českou skladbu (první hornista František Langweil spočítal, že ji za svůj život zahrál více než šestsetkrát) si prostě muzikanti dokonale „užili“. Byla to radostná tečka, kterou umocnil spontánně „vystřihnutý“ patnáctý Slovanský tanec, po němž musel bouřlivé ovace ukončit koncertní mistr odvedením orchestru z pódia.

Potlesk ovšem čekal, stejně jako v Nagaoce, české hudebníky i při odchodu z haly. Bylo 23. ledna a právě skončilo úspěšné turné Pražských symfoniků do Japonska. Díky, kolegové, Sayonara 2011!

Fotografie k tomuto článku

Fotografie z elého zájezdu