Velikonoční festival Praha pokračoval v pondělí 12. dubna 2010 koncertem kvarteta Davida Dorůžky, jednoho z nejlepších jazzových projektů současnosti. Začalo se minutou ticha, atmosféra odsvěceného kostela pak zabarvila celý koncert.

Kostel svatých Šimona a Judy na pražském nábřeží zažil ve své koncertní kariéře řadu hudebních fůzí. Z těch exotičtějších stojí za zmínku vystoupení islandského elektronického skladatele Jóhanna Jóhannssona. Aktuálně pak koncert jazzmanů světové úrovně pod vedením kytaristy Davida Dorůžky.

V pondělí 12. dubna o půl osmé večer bylo ještě moc brzy na to, aby kdokoliv zapomněl na události ze sobotního rána, kdy se u vojenského letiště v ruském Smolensku zřítil letoun s polskou elitou a potomky po obětech masakru z Katyně. David Dorůžka, obklopen polskými hudebníky – klavíristou Michalem Tokajem, kontrabasistou Michalem Barańskim a perkusistou Łukaszem Zytou – proto zahájil dvouhodinový koncert minutou ticha.

Poté, co si sto lidí v sále sedlo, zahájil Dorůžka koncert klidnou skladbou Wandering Song ze své zatím poslední stejnojmenné desky. Jazzové kombo pracovalo hned od prvních okamžiků jako dobře promazaný stroj.

Úvod koncertu patřil Dorůžkovu mistrovství. Jemný klavír, dunící kontrabas a činely perkusí citlivě rozeznívané jen kovovými metličkami vytvořily příjemné podhoubí pro struny elektrické kytary. David Dorůžka měl tak možnost pražskému publiku ukázat, proč jej řada světových publicistů řadí mezi mistry jazzové kytary.

S šestistrunným nástrojem si pohrává, jako by v rukou svíral malý orchestr. I když navenek působí, že jamuje, jeho hudba se pohybuje v přesně stanovených a perfekcionisticky zadaných strukturách. Dorůžka svým lehkým projevem nápadně připomíná Toma Jenkinsona, který pod uměleckým jménem Squarepusher dodává své kytaře na síle elektronickými efekty.

Zatímco však Brit potřebuje k energii především syntetické beaty, Davidu Dorůžkovi stačí kapela. Když se zvuky strun vytratí, je to signál pro polské „doprovodné“ trio, které postupně odkryje své nitro. Každý z jiné strany.

Nejdříve dostává prostor klavírista Michal Tokaj. Ostatní nástroje ustupují velkému křídlu, které ale zdaleka nevyužívá své síly. Tokaj si pohrává s klávesami a spíš než hru na klavír připomínají jeho sóla jemné hlazení nástroje.

Naproti tomu basák Michal Barański volí o poznání surovější přístup. Kontrabas sice mívá v jazzu pověst nástroje, který dodává hudbě živočišnější groove, ale až v kostele a obklopení jemně znějících nástrojů dostává nový význam.

Bubeník Łukasz Zyta se navíc snaží, aby jeho perkuse hudbu jen dobarvovaly a nikdy si nebraly hlavní slovo. Tentokrát nebylo třeba, aby bubny udávaly tempo, ale byly tu jen pro dobarvování atmosféry. Zyta tím, že svými metličkami činely jen „leštil“, dodával celému koncertu na křehkosti.

Kvartet Davida Dorůžky se s pražským Kostelem sv. Šimona a Judy rozloučil po dvou hodinách, na cestu domů odehrál jeden přídavek. Kromě ukázky naprostého hudebního mistrovství si návštěvníci odnášeli ještě jeden zážitek – současný světový jazz má jednu nepostradatelnou součástku i v Česku. Jmenuje se Dorůžka.