Martin Turnovský patří k nemnoha našim dirigentům, kteří mají skutečně světové renomé. S jeho uměním se však naši posluchači mohli seznámit až po r. 1989, protože umělec po okupaci Československa v r. 1968 emigroval a jeho jméno bylo v bývalé ČSSR tabu. S orchestrem FOK spojují Martina Turnovského velmi těsné vazby, neboť tu v letech 1992-96 zastával post šéfdirigenta. Nadále se ale na našich pódiích objevuje poměrně vzácně, v čele orchestru FOK stanul naposledy před deseti lety.

Ve své jubilejní 75. koncertní sezóně přišel FOK se zajímavým nápadem pozvat k hostování všechny své bývalé šéfdirigenty. Vystoupení Martina Turnovského na 8. koncertu orchestrálního cyklu A/B (Smetanova síň, 5. 5. 2010) bylo tak pro posluchače skutečným svátkem. Koncert zahájila Beethovenova předehra Coriolan, op. 62. Dramatické skladbě s výraznými rysy programní hudby dal Martin Turnovský pevný tvar a beethovenovský vzlet, což obojí propůjčilo dílu nadčasovou monumentalitu antické tragédie.

Málo uváděný Klavírní koncert d moll op. 7 Vítězslavy Kaprálové, který následoval po Coriolanovi, byl v letošní koncertní sezóně příjemným dramaturgickým zpestřením. Kaprálová komponovala tento Koncert jako svou absolventskou práci, jíž uzavřela r. 1935 studium na brněnské konzervatoři. Přestože jí bylo tehdy pouhých 20 let a neměla téměř žádné zkušenosti s orchestrální instrumentací, vytvořila osobité dílo, které už při prvním provedení vzbudilo mimořádný ohlas. Orchestrální složka je překvapivě suverénní a neobyčejně barvitá, klavírní part je napsán s obdivuhodným nadhledem i se smyslem pro efekt. Nesmírně zajímavě pak působí samotný hudební jazyk mladé skladatelky: v první větě – jakkoli originálně ztvárněné – nelze přeslechnout silný vliv romantických klavírních koncertů. Druhá věta je nečekaně krátká, téměř dělá dojem, jako by ji skladatelka chtěla mít co nejdřív za sebou, aby se mohla pustit se do něčeho nového. Finální věta pak překvapí naprosto novou hudební řečí, v níž dominuje inspirace hravým neoklasicismem. Sólového partu se ujal Tomáš Víšek – a jen těžko si lze představit interpreta povolanějšího. Byl nejen dokonale technicky připravený, ale především hrál s obrovským zaujetím a se zjevným potěšením. Jeho podání tohoto Koncertu je možné v jistém slova smyslu považovat za ideální. Nemenší zásluhu na působivém vyznění díla měl samozřejmě i orchestr, který se nespokojil s rolí „pouhého“ doprovodu, ale byl sólistovi rovnocenným a velmi inspirativním partnerem.

Celou druhou půli koncertu vyplnila VII. symfonie E dur A. Brucknera, jedno z kultovních děl romantické symfonické literatury. Už od prvních taktů byli posluchači doslova vtaženi do sugestivní „přírodní“ atmosféry a bylo zřejmé, že se bude jednat o výjimečné provedení. Martin Turnovský pojal dílo v obdivuhodně vyklenutých epických konturách a v uměřených tempech, aby mohl naplno vyniknout každý detail Brucknerovy geniální partitury. Provedení se vyznačovalo nádhernými a jen zřídka slýchanými barvami, o něž se velkou měrou zasloužily především dechy (při závěrečném klanění byla dokonce dirigentem jako první k samostatné děkovačce vyzvána sekce horen). Skvěle a velmi přesvědčivě vyšly všechny gradace, přičemž v jejich vrcholech ve forte či fortissimu fascinoval orchestr krásně zaobleným lesklým zvukem, aniž by budil pocit nepříjemného forzírování (jak bývá v tomto kraji zvykem). Neméně fascinující bylo ovšem sledovat výkon dirigenta. Martin Turnovský oslaví letos dvaaosmdesáté narozeniny, ale věk se u tohoto noblesního umělce neprojevuje ani v nejmenším. Přestože Brucknerova Sedmá trvá více než hodinu, Martin Turnovský ji do posledního taktu dirigoval s elánem, který by mu mohli závidět pětařicátníci.