„Ze srdce bych přál sobě i návštěvníkům, aby koncerty FOK byly vždy pozitivním zdrojem s dlouhodobým vnitřním dozvukem,“ napsal šéfdirigent Jiří Kout do úvodu programové brožury letošní jubilejní sezóny FOK. Svým provedením závěrečného mimořádného koncertu právě s velkolepým Rekviem Giuseppe Verdiho naplnil tuto svoji tužbu s mistrovskou svrchovaností. A orchestr FOK stejně jako Pražský filharmonický sbor se předvedli v jedinečné formě.

Ze čtvrtečního koncertu před zaplněnou Smetanovou síní bylo zřejmé, že Jiří Kout má k Verdiho Rekviem hluboký vnitřní vztah, že to je hudba, která ho oslovuje, kterou má zažitou s jasným  promyšleným interpretačním názorem. Jiří Kout v Rekviem mohl synergicky propojit přednosti svého výsostně dramatického cítění hudby a textu, kongeniálního architekta stavby hudebního celku i bedlivého strážce detailů. Koutovo pojetí je nabito muzikantstvím, intenzitou hudebního výrazu, dramatickou vervou, ale zároveň respektem k hloubce vnitřního řádu Verdiho mše za zemřelé. Skladatel nepomýšlel na chrámové uvádění díla jako součásti mše (ostatně církev je pro liturgické provedení odmítla) - přitom duchovní rozměr Rekviem je zásadní a nepominutelný. Právě to ovšem otevřelo Koutovi prostor pro uplatnění velkých kontrastů a emocí, jimiž hudbou „vypráví“ věčný příběh o lidské pokoře a  pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění a vší té lidské vznešenosti i malosti a bídě. 

Kout svou hudební imaginací vytváří prostor pro fantazii a představivost posluchačů. Pod jeho taktovkou se Rekviem vzepjalo z ticha posvátně znějících hloubek a potlačovaného šepotu s upřímnou vroucností prosby o věčné odpočinutí v pastelové zvukové měkkosti a rozepjalo se do mohutného zvuku modlitby za boží smilování. Monumentální kontrast zvuko- vého běsnění rozpoutané v dies irae, které se v opakovaných návratech prolíná jako varovné memento celým dílem, byl omračující. Prudké poryvy hrůzy  posled- ního soudu s průrazností žesťů a hrozivým duněním tympánů vystupňované až do katastrofické extáze dokázal vyústit do smírné naděje vykoupení. Suverénně vystavěnou fugu v oslavném dvoj- sborovém Sancuts projasnil do zářivě oslavného lesku až jásavé intenzity a dosáhl odlehčujícího tempového kontrastu. Přes další peripetie úzkosti, ponížení, přerývaných nážků a úpěnlivých modliteb za odpuštění v neodbytnosti stále se vracejícího běsnění dovedl Kout téměř zhypnotizované publikum ke ztišené katarzi věčného odpočinutí.

Kout svou zaníceností pro toto Verdiho mimořádné dílo dokázal strhnout orchestr, sbor i sólisty k výkonu, který nejenže suverénně snese srovnání s precizností prestižních nahrávek, ale předčí je právě emocionalitou zážitku a úžasného dynamického rozpětí při takto mistrovském živém provedení. Napětí i soudržnost celku zněly po celých devadesáti minut v nádherně vyrovnaném zvuku orchestru, sboru i sólistů co do barevnosti, kantabilnosti i vzájemné vyváženosti. Z tohoto jednolitého toku vedly linie jednotlivých nástrojů či skupin, fráze a hudební linie dostávaly tvar v těsné vazbě na význam textu. Kout si podmanil všechny umělce do maximálního soustředění, v němž reagovali na sebemenší záchvěvy tempových změn i dynamiky. Když v dubnovém rozhovoru pro server Opera Plus řekl, že ve FOKu našel orchestr, který mu jde takříkajíc na ruku, cítí s ním, dýchá s ním, tak se tento vztah šéfdirigenta a orchestru při Rekviem projevil v plné intenzitě.

Plnou oddanost dílu projevil také Pražský filharmonický sbor, který se pod vedením Lukáše Vasilka prezentoval ve vrcholné formě a jeho podíl na vyznění díla je zásadní. Ze sólistů smysl pro dramatické vyjádření partu prokázala především ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova. Její pevný hlas se bez problémů prosazoval i v plném burácivém zvuku a v souladu s textem dokázal znít také měkce a vroucně při zachování syté mezzosopránové barvy. Stejné pojetí uplatnil také Ital Maurizio Muraro, jehož bas má plnost a hutnost, v němž se skutečně „proklatí zachvějí“. Třebaže se slovenská sopranistka Luba Orgonasova zpočátku projevovala spíše matněji, naplno se uplatnily přednosti jejího vyrovnaného klidného hlasu se znělým pianem v závěrečném jímavém vyjádření víry a naděje. K výrazným přednostem obsazení ženských partů, které se často uplatňují společně ve velmi choulostivých duetech,  Orgonasovou a Zhidkovou patřila vzájemná kompatibilita a sladěnost jejich hlasů.  Jediným nedostatkem čtvrtečního provedení bylo náhradní obsazení tenorového partu Italem Valterem Borinem, který přes skvěle vyhlížející životopis včetně zkušeností s Verdiho Rekviem měl problémy s intonací a především koordinací frází.

K uvedení Verdiho Rekviem v roce 2004 ve scénickém ztvárnění v Národním divadle Jiří Kout napsal: „V Offertoriu zní Převeď nás od smrti k životu a v závěru Libera me Domine. Domnívám se, že ony myšlenky svobody, které v díle jsou, touhy po životě, naději a vysvobození z marasmu, v kterém žijeme, mají vedle veliké dramatičnosti též politické poslání a jsou i dnes velmi aktuální.. Přál bych si, aby lidé neodcházeli po skončení s pocity pouhého dojetí a popřípadě s myšlenkou na zemřelé, kteří jim byli blízcí. Přál bych si, aby byli posilněni vizí osvobození od smrti a toužili být převedeni k novému životu, ke skutečné svobodě.“ Jiří Kout uzavřel pro něj i zdravotně tolik náročnou sezónou jako umělec, který stále dokáže naplňovat své vize, jako respektovaná osobnost, jejíž charismatické vyzařování je nám ostatním darem.

Fotogalerie ke koncertu