Další pokračování orchestrální řady C (3. února 2010) „papírově“ slibovalo učinit výjimku z její poměrně neveselé návštěvnosti, již pojmenoval už i sám ředitel orchestru v nejnovějším vydání bulletinu FOKUS. Kupodivu se tak nestalo, ačkoli na programu nebyly žádné dramaturgické „nástřely“, nýbrž dvě pódiové stálice.

První polovina (ale časově de facto spíše čtvrtina) koncertu byla zasvěcena slunné MOZARTOVĚ hudbě, a to jedné z jeho dvou Koncertantních symfonií, tentokrát té Es dur pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot, KV 297b. Jedno z nejcennějších děl ze skladatelova pařížského období je vlastně instrumentálním koncertem, v němž roli sólisty účinkuje kvarteto dechových nástrojů, ale v provozovací praxi je zde snad ještě důležitější prvek komorní – sólisté v ní hrají většinu času buď všichni, nebo ve dvojicích, a proto je nezbytné, aby se dobře slyšeli. Z tohoto hlediska se jeví „pódiová logistika“, jakou zvolili sólisté – přední hráči Pražských symfoniků – po dohodě s dirigentem Petrem Altrichtrem, jako optimální: aby kvarteto mohlo být k sobě co nejblíže, zaujalo místo na forbíně, kde obvykle bývá sólový klavír, takže se vlastně dirigent ocitl v postavení zády k sólistům. To ovšem vůbec nevadilo (ač to zajímalo jistého zvídavého posluchače na besedě před koncertem a účinkující dotaz rozpačitě přešli), protože dirigent, bylo-li to občas třeba, se na stupínku snadno otočil a dal jednoznačný pokyn.

Proč hobojistka Liběna Séquardtová přiměla své mužské kolegy – klarinetistu Vlastimila Mareše, hornistu Petra Hernycha a fagotistu Luboše Hucka – k „postoji“ místo obvyklého posedu (kromě akustických důvodů), se ukázalo hned, jak se objevila na pódiu v nápadných šatech v barvě mariánské modři, jimž by půlhodinové valchování na židli jistě neučinilo dobrou estetickou službu. Sólistické angažmá vlastních orchestrálních sil znamená vždy šťastný tah, přední hráči se cítí motivováni a muzikantsky rostou, a posluchači z toho, že se hráči důvěrně znají navzájem i s orchestrem, tentokrát profitovali neméně. Souhra dechového kvarteta byla totiž absolutní, hrálo jakoby řízeno jedním mozkem a lahodilo nejen na poslech, ale i na pohled, protože zejména hobojistčina radost ze hry byla tak nakažlivá, že se brzy rozlila daleko do hlediště. Hráčům ovšem jejich úkol usnadnil i 22letý (!) salcburský mistr a jeho bezpečná znalost techniky i výrazových možností dechových nástrojů. Zvukově se (z podstaty tónové polohy svých nástrojů) více prosazovali hobojistka a klarinetista a jejich sóla i vzájemné dialogy, vrcholící v duchaplných variacích třetí věty – tam se skvělou technikou blýskli také hornista s fagotistou –, byly nosným momentem všeobecně zdařilé interpretace. V rámci špičkového výkonu celé čtveřice mě (snad se pánové neurazí) ale přece jen nejvíce oslovila Liběna Séquardtová, a to nikoli snad svou pódiovou garderóbou, nýbrž vybranou tónovou kulturou, hlubokým výrazovým ponorem a vkusným frázováním. Suverénní, obětavý a partitury evidentně dobře znalý Petr Altrichter vše ze stupínku jistil a dodal skladbě rozměr všeobecného pozitivního souladu. Jediná otázka, jež mě u tohoto svátku sólové i komorní hudby napadala, byla, zda by doprovázejícímu orchestru neprospělo (jde-li už o Mozarta provozovaného na moderní nástroje) ještě malinké zeštíhlení, zvuk doprovodu, ač citlivého, byl občas trochu moc „symfonický“, málo simuloval atmosféru 18. století, a dokázal mě až vytrhnout ze slastného zvukového ovívání dechovou harmonií.

Pokud snad některému z posluchačů přišlo, že si orchestr v Mozartovi moc nezahrál, neměl nepravdu, ale hráči šetřili síly na následující téměř osmdesátiminutový kolos, nejdelší z ŠOSTAKOVIČOVÝCH symfonií, Sedmou „Leningradskou“. Slavná skladba si vydobyla svou neotřesitelnou pozici v koncertním provozu nikoli svými mimohudebními konotacemi (ať již jimi byl vpád nacistických hord do Ruska nebo bratrovražedné stalinské čistky), ale hudebními kvalitami, jež ji řadí k nejpůsobivějším a nejbezprostředněji přijímaným opusům v celých dějinách hudby. Pražští symfonikové tohoto potenciálu dokázali s výhodou využít a ač se během předlouhé symfonie pochopitelně tu a tam cosi malého přihodilo v souhře i v intonaci, je třeba Petru Altrichtrovi, jehož pohybové kreace nepatří k nejvzhlednějším, ale zato jsou patřičně účinné, složit poklonu. Jakkoli si sami účinkující úvodním Mozartem postavili laťku tak vysoko, že ji vlastně nešlo překonat, jejich Šostakovič v Altrichtrově gesci byl logicky vystavěný, zaujatý, blokově vyvážený a výrazově vydatný ve škále od typických šostakovičovských bezvýchodných meditací přes zaťatý vzdor, patos, sžíravou ironii až k bizarním zvukovým špílcům a téměř na práh bolesti dovedeným dynamickým vyústěním. Poctivý a fyzicky náročný výkon posluchačstvo po právu ocenilo bouřlivým potleskem.