1. Pražští symfonikové se svým krásným zvukem hosty lineckého Bruckerhausu

Konzert snů na masopustní úterý
Nejednalo se o žádné masopustní veselí, kterého jsou plná média, ale o hudební zážitek nejvyšší kvality. Hudba, kterou publikum znovu a znovu rádo slyší. Tak takový byl koncert na masopustní úterý.
Hned na začátek žádný jednoduchý kus – symfonická báseň Franze Liszta „Les Préludes“ je více než jen mohutné a hutné dunění orchestru, její muzikálnost odpovídá filozofii své doby. Právě tuto modernost se povedlo dirigentu Zsoltovi Hamaravi vyzvednout a nechat tak čisté teatrální dunění, to které nacionálně-socialističtí biřici zneužili pro své falešné poslání, celkem nepateticky vyznít a věnoval se více jemným mezitonům.
A právě tuto čistotu ctil i Nikolai Tokarev ve Druhém klavním koncertu od Fryderyka Chopina. Navzdory svému mládí, 27 let, můžeme u Tokareva mluvit o dvacetileté kariéře. Typický pro ruskou klavírní školu je precizní, jasný a navýsost transparentní úhoz. Kultura tónu, která nepřekrývá prázdnými udéry do kláves filigránové struktury, nýbrž odkrývá zcela introvertní rysy. Tak zní Tokarevův přístup, ne jinak než jako silná skladba pro klavír s doprovodem orchestru, čímž také je. Zároven disponuje velkým tonem, na který navazuje i orchestr a přesto celek nepůsobí nekontrolovaně. Jemně působilo i Preludium g moll od Rachmaninova.
A po přestávce ještě něco, co možná mnohé posluchače nadzvedlo, ačkoliv se jednalo o dílo téměř 90 let staré. Taneční suita od Bély Bartóka si nepohrává jen s motivy maďarské vesnické kapely, ale i s klasickými hudebními formami, a tak jsou posluchači znovu a znovu ohromování překvapivými zvraty. Ale právě to dělá hudbu napínavou, pokud je správně interpretována. Nicnémě občas chyběla dobře míněnému nezbytná preciznost.
Pražští symfonikové mají úžasné dechové sólisty a jako celek nádherný zvuk, ale ne vždy měli hráči stejný názor na tempo. Zvuk a perfektní rytmus bicí sekce dokázali především při Ravelově Boleru, které bylo bezpochyby vrcholným číslem celého večera. 
Díky uvážlivé kompozici děl, která mají svou zvukovou přitažlivost, se podařila velmi mnohostranná produkce, která sklidila velký aplaus.



2. Velké abomná: Pražští symfonikové pod taktovkou Zsolta Hamara

Působivý úspěch Pražských symfoniků, kteří vystoupili v rámci velkého abonmá v lineckém Brucknerhausu pod taktovkou velmi mladého dirigenta Zsolta Hamara.
V centru programu stál Chopinův Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, sólově předvedený mladým Rusem Nikolajem Tokarevem (26), jehož prsty běhaly po klaviatuře s jemností a přesností šelmy s jednoduše charismatickým přístupem k mohutně se rozrůstající kantilenové ornamentice Larghetta z Lisztových Les Préludes, Bartókova Taneční suita, svou rytmičností mytická a energická, a Ravelovo Bolero, sázka na jistý efekt, zakončily tento zdařilý večer.           alduin Sulzer

                                                                                                        

3. Program, který se líbil

Pražští symfonikové hostovali v lineckém Brucknerhausu
Život a smrt tvoří ono napětí v symfonické básni Franze Lizsta „Les Préludes“. Na 5. koncertě velkého abomná Lineckého Brucknerhausu byly tyto obrazy plné kontrastů efektně provedeny.
Důkladní byli Pražští symfonikové pod precizním vedením Zsolta Hamara, kteří zastoupili původně plánovanovanou Panonskou filharmonii Pecs. V Chopinově 2. koncertě f moll zazářil mladý ruský klavíristra Nikolaj Tokarev především díky své virtuozní technice a vytříbenému zvuku, který z této okouzlující pomalé věty udělal nezapomenutelný zážitek.
K atmosféře masopustního úterý se perfektně hodila především druhá část programu, která se skládala ze symfonických tanců. V Taneční suitě Bély Bartóka se snoubí kontrastní a nejrozmanitější tance, jejichž tématika vznikala přirozeně a stejně jako lidová hudba je vnímána. Orchestr se v tomto díle očividně cítil dobře a předvedl tak impozantní realizaci této rozmanité partitury.
Explozivní finále tvořilo Ravelovo populární Bolero, ve kterém se mohou výborně sólově předvést nejrůznější nástroje. S Piziccato-Polkou od Johanna a Josefa Strausse jako přídavkem dokázali čeští hosté, že si hráčsky rozumí i s vídeňskou hudbou.
                                                                                                   Fridolin Dallinger