Kdo se vypravil 17. 5. do Smetanovy síně, nelitoval. Nesetkal se tam sice se zahraničními megahvězdami, ale zato se zajímavou (pro FOK v poslední době příznačnou, poznamenávám s uznáním!) dramaturgií a poctivými muzikantskými výkony. Program otevřela v moderní době nehraná Fibichova symfonická báseň Bouře na Shakespearovo téma, jež si posluchače získala svou duchaplností a hudebním bohatstvím. Marko Ivanovič třináctiminutovou skladbu dirigoval zpaměti, čímž zabodoval u přítomných vlastenců, a orchestr předvedl pěkný výkon s potěšitelně vřelým a nosným zvukem smyčců. Nakolik si kdo pod pestrým hudebním tokem, postaveným na typicky slovanské melodice a často využívajícím „dvořákovské" instrumentační špílce, představoval alžbětinské drama, nevím, jisté ale je, že výrazový potenciál Bouře je nemalý a že po ní orchestry mohou s důvěrou a výhodou sáhnout i dnes. Ačkoliv se Griegův Klavírní koncert a moll objevuje na pódiích poměrně nezřídka, vyznačuje se zvláštní a tak nezaměnitelnou kombinací severské syrovosti a sladkobolného lyrismu, že nezevšední a pokaždé nás něčím zaujme. To se stalo i v případě jeho provedení péčí Martina Kasíka, jenž jej zmohl s technickým nadhledem (technický kazík v codě byl výjimečný a rádi jsme jej „odpustili“) a s citlivou snahou o spolupráci s doprovázeči, jež napovídala o jeho cenných zkušenostech komorního hráče. Orchestr podporoval sólistu s ukázkovou ohleduplností, nemusel jej překřikovat. To, že na zkoušení Griega patrně nebylo v rámci příprav na těžké a dlouhé vystoupení tolik času, prozradily jen opakované (zaregistroval jsem jich nejméně pět) pozdní nástupy orchestru po sólových partiích klavíru. Martin Kasík svůj part vybudoval se vzornou pokorou vůči skladateli, nedělal nesympatické „naschvály“, ale například ve srovnání s referenčním výkonem norského fenoména Andsnese (který jsem shodou okolností v poslední době opakovaně zhlédl na TV Mezzo) působil jeho Grieg přece jen trochu uhlazeně, a tak se vlastně přes nesporné kvality stal po všech stránkách „nejvšednodennější“ kreací celého večera. Posluchači byli ovšem po právu spokojeni, vynutili si přídavek (Chopinovu Mazurku C dur, op. 24/2), jenž se klavíristovi opravdu povedl a potvrdil jím, v jakém repertoáru se cítí nejlépe. Lze ale vůbec výkon sólisty opravdu hodnověrně posuzovat z dvacáté řady Smetanovy síně?

Po přestávce udělalo auditoriu velkou radost zařazení slavného Bernsteinova Divertimenta, napsaného v roce 1980 ke stému výročí založení bostonských symfoniků. (Když jsem se na koncert připravoval, pracoval jsem ovšem s Divertimentem Bartókovým; kdosi totiž pověsil na oficiální webové stránky PJ, že se ten večer bude hrát „Béla Bartók/Leonard Bernstein: Divertimento“, což slibovalo poznat dosud nepoznané, dnes už vím, že neexistující.) Čtvrthodinové Divertimento vzniklo na objednávku, ale je to šťastná skladba oplývající tolika hudebními nápady, že většina posluchačů si nevšimne vtipných odkazů na kde co (nečetla-li ovšem výtečný výkladový text Jitky Slavíkové) a jen se nechá opájet Bernsteinovou brilantní směskou všeho dobrého a chytlavého, co se ve 20. století ve vážné hudbě, jazzu i popu objevilo. Orchestr i dirigent vděčnou skladbu provedli s ryzí profesionalitou, s nefalšovaným nadšením a radostí z hudby, ti z nás však, kteří skladbu dobře znají ze sugestivních Bernsteinových nahrávek (v Americe se Divertimento okamžitě stalo repertoárovým kusem), brzy pochopili, že „fokaři“ nepřekročí svůj vážnohudební stín a že k nakažlivým shows, k nimž se v tomto žánrově mezním repertoáru dokážou vzepnout nejlepší západní orchestry, jim ještě pořád malý výrazový krůček chybí. Pointou večera se (alespoň pro mě, který jsem se na ni těšil nejvíce, nevěda dopředu, že se bude dávat i Bernstein) však stala na závěr večera odvážně zařazená Stravinského Symfonie o třech větách. Ze skladby samotné i z jejího nastudování i řízení pohybově nadaným dirigentem muselo poskočit každé muzikantské srdce, ačkoliv její složitý hudební organismus, leckdy pozoruhodná zvukovost a rytmická mnohotvárnost umějí „dát zabrat“ jak hráčům, tak posluchačům. Marko Ivanovič odvedl kus dobré práce, když orchestr udržel do poslední chvíle ve stavu elektrizujícího napětí (jinak by ostatně obtížnou skladbu nedohráli) a dokázal někdy zdánlivě nesourodým hudebním plochám vetknout epický tah. Zvláštní pochvalu zaslouží jak klavíristka Daniela Valtová Kosinová (Stravinskij skladbu původně skicoval jako koncertantní a přestože se později tohoto nápadu vzdal, zbylo toho v partituře pro pianistu i tak víc než dost), tak dřevěná sekce a horny za krásná a čistá sóla. Výkon vskutku festivalový, bravo! Až se ještě hráči odnaučí si za největšího potlesku vděčného posluchačstva podle návodného příkladu koncertního mistra vzájemně podat ruce a poté vypadnout z pódia jak cukráři, což je letitý český nešvar, který se ještě dá tolerovat za poloprázdného sálu při abonentním koncertě, ale stěží na prestižní mezinárodní scéně, bude FOK na nejlepší cestě na hudební Parnas.