První polovina koncertu, pořádaného Pražskými symfoniky 4. února ve Smetanově síni Obecního domu, byla věnována Sinfonii concertante pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr Es dur dvaadvacetiletého Wolfganga Amadea Mozarta. Mimořádnou, nepochybně i motivující příležitost ujmout se sólových partů dostala čtveřice dlouholetých členů Symfonického orchestru FOK - hobojistka Liběna Séquardtová, klarinetista Vlastimil Mareš, hornista Petr Hernych a fagotista Luboš Hucek. Jednotliví hráči, kteří tvořili vyrovnaný koncertantní ansámbl vysoké kvality, zapůsobili interpretační ukázněností i přirozeným smyslem pro týmovou souhru. Orchestr pod taktovkou Petra Altrichtera byl sólovému kvartetu v doprovodu vnímavým partnerem. Repertoár epochy klasicismu je jedním z nejlepších prostředků ke tříbení hry větších orchestrů, ty jej ale zařazují do svých programů zřídka a se stylovou interpretací mívají často problémy. Tentokrát se ale zdálo, že FOK má v tomto ohledu z českých symfonických orchestrů snad nejslibnější potenciál. Zjevně nemalou zásluhu měl na velice dobrém výsledku dirigent Petr Altrichter, který ačkoli svým živelným typem i tělesnou konstitucí budí dojem, že je především ideálním dirigentem rozměrných děl symfonického repertoáru, projevuje pro starší hudbu subtilnější povahy nebývalé pochopení. Dbal vyváženého vedení hlasů, logického vystavění celku i důsledné kultury detailů. Melodické linky, které modeloval s půvabnou lehkostí, budily dojem vybroušenosti do nejjemnějších odstínů. Hravostí, s kterou přistupoval k figurativním pasážím, se ani zdánlivě jednoduchý doprovod - například v podobě repetovaných tónů, jež dokázal v nečekaném momentě rozpohybovat až do tanečního vyznění - nejevil jako podružný. 

Ve druhé polovině koncertu zazněla více než hodinová, velkolepě koncipovaná „Leningradská“ symfonie č. 7 Dmitrije Šostakoviče. Živelnost rychlých částí byla stimulována perfektně volenými tempovými proporcemi, které i ve značně exponovaných rychlých úsecích poskytovaly také nejmenším rytmickým hodnotám stále adekvátní prostor pro zřetelné vyznění. V melodických plochách byl ať sólovým či skupinovým výstupům, které věrně reagovaly na každé inspirované gesto, nabídnut dostatek času pro expresivní, místy až obrazotvorné rozeznění. Orchestr zněl v sytých barvách, dynamická škála sahala od piana, neochuzeného o nuance, po maximálně vygradované vrcholy, které ovšem nikdy neztrácely kultivovaný zvuk. Petr Altrichter si u publika i hráčů pravidelně získává přízeň jak atraktivní pohybovou spontaneitou, tak sympaticky bezprostředním pódiovým projevem. Vzácný je ale především svým ryzím muzikantstvím, podepřeným vysokou hudební senzitivitou a kreativitou, v neposlední řadě pak nakažlivým zaujetím pro věc. Je škoda, že přes své nesporné umělecké kvality není angažován u předních orchestrů v Čechách mnohem častěji.