Mozartův Don Giovanni v povědomí dnešního pražského publika odsouvá do pozadí jiné významné zdejší premiéry – Vivaldiho opery Argippo (1730) a Alvilde (1731), Fausta Louise Spohra  (1816), i „drammi per musica“ Ezio (1750) a Issipile (1751) Christopha Willibalda Glucka. Vivaldiho Argippa mělo pražské obecenstvo možnost v novodobé premiéře slyšet v roce 2008. Na Gluckova Ezia přišla řada letos: jeho provedení se ujal Komorní orchestr Pražských symfoniků, který řídil Jiří Petrdlík, spolu se šesti mladými zpěváky: Janou Levicovou (Ezio), Evou Müllerovou (Fulvia), Yukiko Šrejmovou Kinjo (Onoria), Michaelou Šrůmovou (Valentiniano), Martinem Šrejmou (Massimo) a Ondřejem Sochou (Varo). Každý z nich je obdařen krásným, zralým hlasem, má už dnes za sebou zajímavou operní a koncertní kariéru doma i v zahraničí, a před sebou nepochybně slibnou budoucnost. Každý z nich má i něco navíc - v našich podmínkách stále ještě ne zcela běžné, výrazné zaměření na historicky poučenou interperetaci starší hudby. A kromě toho - s výjimkou Michaely Šrůmové, která studovala tento obor u Jamese Griffetta na valtické letní škole staré hudby - také školení pod vedením společného učitele, profesora pražské konzervatoře Jiřího Kotouče, který se řadu let specializuje na starou hudbu, provedení Ezia se zúčastnil jako cembalista a měl zřejmě lví podíl na vypracování všech pěveckých partů. Experiment dopadl velmi zdařile. Ezio patří k operám, které v duchu doby svého vzniku počítají s časově neomezeným provedením, včetně dlouhých přestávek mezi jednotlivými dějstvími, vyplněných komickými operními intermezzy, instrumentálními koncerty i tanečními výstupy. Dnes se tato díla při uplatnění v běžném hudebním provozu neobejdou bez škrtů, v případě Ezia citlivě provedených.  Orchestr sice hrál na moderní nástroje,  stylově ale přesně, akcentoval náladu každého čísla. Jiří Petrdlík tu dobře zužitkoval své divadelní zkušenosti; určitou nevýhodou v poměrně malém chrámovém prostoru byla síla orchestrálního zvuku. Jediné, co bylo možné provedení vytknout, bylo to, že ne všichni zpěváci byli schopni zvládat výšky svých krajně obtížných partů bez velkooperního forzírování, které se s hudbou 18. století míjí. Ezio své posluchače přesvědčil nejen o tom, že vyšel z dílny vynikajícího skladatele, od kterého se hodně naučil i Mozart. Naznačil také jeden z nových trendů dramaturgie FOK, který v příštích sezónách bezpochyby přinese další pozoruhodné tituly - ku prospěchu jak pražského publika, tak v současné době neprávem napůl zapomenutých skladatelů (pozoruhodných operních i oratorních titulů, které většina hudební veřejnosti zná jen z encyklopedií, je množství: bylo by dobře jim věnovat pozornost).

Michaela Freemanová