10. února se konal 5. abonentní koncert řady A Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. V první polovině zaznělo Sedm raných písní Albana Berga (jak málo se u nás hraje 2. vídeňská škola!). Jejich interpretkou byla mezzosopranistka Stella Doufexis, která nyní zpívá hlavně v Komische Oper v Berlíně (Oktavián, Cherubín, Múza-Niklas), v minulosti sklidila úspěch jako Meg Page na Salzburských slavnostních hrách nebo Dorabella s Berlínskými filharmoniky. Její sametový hlas je balzám pro uši. Při exponovaných tónech nekřičí, hlas celou dobu lehce plyne, přímo hladí. V držených tónech ani náznak vibrata. A bylo rozumět snad každému slovu. Bohužel celý cyklus netrvá ani dvacet minut, doufejme, že si této zpěvačky někdo všimne a přizve ji na další spolupráci nebo dokonce recitál (co takhle zase nějaký písňový?) – i když to není žádná mediální hvězda.
Orchestr byl mimořádně dobře disponovaný, a tak se holandskému dirigentovi Jacu van Steenovi podařilo z Mahlerovy Symfonie č. 7 udělat opravdový skvost. Úvodní věta byla skutečně monumentální, druhá (Noční hudba) jemná a romantická. V kratším Scherzu si dirigent vyhrál se všemi hudebními žertíky. Po čtvrté větě (také Noční hudba) následovalo monumentální závěrečné Rondo. Je třeba pochválit celý orchestr i vyzdvihnout jednotlivé hráče (sólo trubky a horny) – provedení bylo ukázkové, ani v exponovaných žestích se neobjevily chyby a to skladba trvala osmdesát minut. A já se nemusel – jako většinou u Mahlerových symfonií – dívat na hodinky.