Na koncertě 11.2.2010 přednesl orchestr FOK zásadní německý repertoár počátku 20. století. Představeni byli dva významní skladatelé této epochy – Alban Berg a Gustav Mahler a dva dobově příznačné druhy – píseň s orchestrem a symfonie. V případě Bergových Sedmi raných písní dopadlo provedení výborně. Písně mladičkého Berga, později jednoho ze skladatelské trojice Druhé vídeňské školy, vykazují hudebně ještě znaky starého pozdně romantického světa, ale zároveň svou mírně rozvolněnou tonalitou či přístupem k textu naznačují budoucí nové cesty v hudebním vývoji. Orchestr s holandským dirigentem Jac van Steenem „vykreslili“ společně malé barevné celky jednotlivých písní a tak poskytli výbornou podporu pěvkyni, mezzosopranistce Stelle Doufexis. Pěvkyně disponující útlejším hlasem se oborově zaměřuje zvláště na koncertní a písňový repertoár. Takto také pojala Sedm raných písní, které bývají často prováděny pěvkyněmi wagnerovského typu a takovým přednesem pak navazují spíše na operní romantický kontext. Stella Doufexis podtrhla zpěvem v jemnější dynamice a s důrazem na jednotlivá slova spřízněnost celého díla spíše s komorní klavírní písní. Na rozdíl od klavíru zde však rozvinul orchestr barevnou škálu, která poukazovala svým pojetím, patrným zvláště v souvislosti s textem hodně ke snu (píseň Traumgekrönt či Liebesode).

Ve druhé části koncertu jsme vyslechli Mahlerovu 7. symfonii, která se na rozdíl od Bergovy výstižnosti v rámci časově krátké plochy, vyznačuje poměrně značným časovým naddimenzováním, jak je to typické pro téměř všechny Mahlerovy symfonie. Pětivětý kolos v podobě symfonie nás „zavalí“ jedinečnou svébytnou hudbou, při jejíž interpretaci je však nutný velký důraz na budování celku a vypointování celého díla v čase. Toto se dirigentovi ne zcela podařilo a během průběhu symfonie se celek stával více a více nekompaktním. Velmi dobře zněla první rozlehlá věta, která přinesla v podání orchestru na podkladě klasického sonátového rozvržení „mahlerovskou“ hudbu s dostatečným předvedením všech nástrojových skupin. Tento vysoký standard bohužel upadal a poslední pátá věta, která má být jakýmsi logickým protikladem věty první, se jí bohužel již nevyrovnala. Zvláště skupina smyčců nebyla jednotná a finále tak působilo velmi rozpačitě.  Zajímavostí tohoto kusu je přítomnost kytary a mandolíny ve 4. větě, bohužel kytara však nebyla ani z předních řad vůbec slyšet, což by jistě stálo za pokus o nějaké řešení (zvukové, prostorové či vhodnějším dynamickým kontextem).