Závěrečný koncert sezóny

Fantazie-předehra Romeo a Julie PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO (1814–1893) vznikla během sedmi týdnů v roce 1870. Impuls k její kompozici pocházel od Milije Balakireva, který tehdy pobýval v Moskvě a Čajkovskému poskytl četné rady.  Premiéra předehry se uskutečnila 16. března 1870 v Moskvě pod taktovkou Nikolaje Rubinsteina, avšak proběhla bez valného úspěchu. S pomocí dalších Balakirevových rad Čajkovskij předehru několikrát přepracoval, poslední verze pak vznikla roku 1880. Je vystavěna na principu sonátové formy s použitím témat, charakterizujících hlavní postavy Shakespearova dramatu; skladbu lze chápat jako do hudby převedenou psychologickou studii. Slavnostní téma pátera Lorenza skladbu otevírá, následuje obraz sporu mezi rody Monteků a Kapuletů, milostná scéna Romea a Julie a jejich tragická smrt.

V tvorbě NIKOLAJE RIMSKÉHO-KORSAKOVA (1844–1908) nalezneme mnoho inspirací lidovou hudbou, v níž viděl zdroj typicky národních prvků. Zároveň však do jeho hudby pronikají nejrůznější exotismy, přinášející posluchačům nové sluchové zážitky. Vedle ruských zdrojů mu tak jako inspirace posloužila např. hudba Srbska, Slovinska, neapolská píseň, orientální atmosférou je protkána jeho proslulá Šeherezáda. Španělské capriccio, op. 34,vzniklo na základě skic k původně zamýšlené fantazii pro housle a orchestr. Skladba má pět částí, koncipovaných v jednom hudebním proudu. První a třetí část je ranní píseň (alborada) s typickými rytmy, druhá část je variacemi melodie uvedené lesními rohy, ve čtvrté části, otevřené virblem bubínku a jakýmsi recitativem se uplatní lesní rohy, trubky a sólové housle. Poslední část je fandango - tanec ve ¾ nebo 6/8 taktu, který měl původ v Arábii a do Španělska se dostal pravděpodobně v 18. století.

MAURICE RAVEL (1875–1937) měl jako syn baskické matky ke španělským inspiracím velice blízko. Využil je v opeře L‘ heure espagnole (Španělská hodinka), koncertní rapsodii Tzigane, ve skladbě Rapsodie espagnole (Španělská rapsodie), v některých písních a pochopitelně v nejslavnějším Boleru, a také v pětidílném cyklu Miroirs (Zrcadla) pro klavír z let 1904–1905, z nějž dvě části upravil také pro orchestr. Orchestrace Alborada del gracioso (Ranní píseň šprýmaře) je z roku 1918. Alborada (opak večerní serenády), jakou zpívávali nápadníci pod oknem svým vyvoleným je v tomto případě ironický žert, střídá se v ní laškovný motiv se zasněně vážným, něžný s až brutálně útočným

Vznik opery Tannhäuser RICHARDA WAGNERA (1813–1883) předcházelo seznámení s pověstí o „Venušině hoře“, na niž – jak píše Wagner – narazil náhodou, zároveň se ságou o „zápasu pěvců na Wartburgu“. Tannhäuser vznikal částečně za Wagnerova pobytu v lázních Teplice, první dějství dokončil ve svém novém působišti v Drážďanech v lednu 1844. Premiéra se uskutečnila v Dvorním divadle v Drážďanech 19. října 1845. To ovšem zdaleka nebyla konečná podoba opery, hned v první repríze bylo mnoho změn a tvar se měnil téměř pro každé představení. Nakonec přišla ještě vynucená úprava opery pro pařížské uvedení roku 1860. Pařížské publikum očekávalo v opeře nezbytnou baletní scénu, bez níž by k uvedení Tannhäusera nemohlo v Paříži dojít. Wagner tedy připsal pro scénu ve Venušině hoře choreografickou scénu Bakchanále.

Lohengrin je dalším stupněm vývoje Wagnerovy koncepce důsledně prokomponovaného hudebního dramatu, možností vyjmutí samostatných „árií“ je zde ještě méně než v Tannhäuserovi. Předehra ke třetímu dějství se však jako svatební pochod stala podobně populární jako Svatební pochod Felixe Mendessohna Bartholdyho z jeho scénické hudby k Shakespearovu Snu noci svatojánské. Také vznik Lohengrina je spojen s Čechami, základní rozvrh vytvořil Wagner za letního pobytu v Mariánských Lázních v létě 1845. Premiéra se uskutečnila 28. srpna 1850 ve velkovévodském Dvorním divadle ve Výmaru za řízení Franze Liszta. Tannhäuser a Lohengrin byly první dvě Wagnerovy opery, s nimiž se seznámilo pražské publikum, Tannhäuser byl uveden ve Stavovském divadle 25. listopadu 1854, Lohengrin 23. února 1856, obě opery v nastudování Františka Škroupa.

ALEXANDER PORFIRJEVIČ BORODIN (1833–1887) začal s kompozicí opery podle pověsti o knížeti Igorovi roku 1869. Borodin se hudbě věnoval mimo své oficiální povolání lékaře a chemika a tak ještě ani po dvaceti letech nebyla partitura hotová. Premiéra se uskutečnila až posmrtně, 4. listopadu 1890 v Mariinském divadle v Sankt Petěrburgu, na vyhotovení konečné partitury se podíleli Nikolaj Rimskij-Korsakov a Alexander Glazunov. Polovecké tance však Borodin připravil roku 1879 k samostatnému koncertnímu provedení, které řídil Korsakov. V opeře tvoří Polovecké tance scénu, odvozenou ze slavností, při nichž polovečtí bojovníci vzdávají tancem a zpěvem čest chánovi. Na koncertních pódiích se usídlily jako efektní samostatná skladba a poskytly také inspiraci mnoha choreografům, nezávisle na opeře, pro niž byly původně napsány.