Wagner, Šostakovič, Brahms

RICHARD WAGNER (1813-1883) měl již za sebou šest dokončených oper, když přistoupil k psaní Tristana a Isoldy. Jde o operu zcela výjimečnou použitím na svou dobu moderních výrazových prostředků, kde orchestr na sebe bere významnější roli, než bylo v operách obvyklé. Wagner se rozhodl neuzavřít tuto hudbu zcela jen do operních domů, ale část z ní věnovat i symfonickému žánru. Díky tomu slýcháme na koncertech Předehru z opery Tristan a Isolda, nebo Isoldinu smrt z lásky – árii Isoldy ze samého závěru opery. Sám Wagner tyto dvě části spojil dohromady do jednoho koncertního útvaru, přičemž Isoldina smrt má verzi s vokálním partem i verzi čistě instrumentální.   

DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ (1906-1975) poprvé potkal tehdy šestnáctiletého violoncellistu Mstislava Rostropoviče v roce 1943, když byl jeho učitelem orchestrace na moskevské konzervatoři. Již tehdy poznal, že má před sebou talent, jaký se rodí jednou za generaci a neskrýval nadšení z jeho hry. Rovněž Rostropovič se od počátku své kariéry zajímal o Šostakovičovu hudbu a velmi stál o to, aby pro něj skladatel napsal virtuózní violoncellový koncert. Ačkoli se od prvního setkání velmi spřátelili a často se vídali, Šostakovič tento úkol dlouho odkládal. Teprve v roce 1959 napsal svůj první koncert pro violoncello a orchestr, který Rostropovič bezprostředně na to s úspěchem premiéroval. Sedm let poté v roce 1966 vznikl druhý violoncellový koncert, patřící již pozdnímu období skladatelovy tvorby.

 JOHANNES BRAHMS (1833-1897) svou první symfonii uvedl poměrně pozdě, již jako známý skladatel.  K jejímu napsání se však odhodlával dlouho. Připravoval se prvními skicami již od roku 1862, aby k dokončení díla došlo až po 14 letech, v roce 1876.  Dílo bylo přijato s nadšením jen částí hudební kritiky (např. Hanslick), zatímco pro Wagnerovce se stalo symbolem zpátečnictví v hudbě. V každém případě jde o milník nejen v tvorbě Brahmsově, ale v dějinách symfonického žánru vůbec. Klasický model připomíná i tím, že podobně jako Beethovenova pátá směřuje z c moll do vyvrcholení v triumfálním C dur. Po vzoru Beethovena také propojuje podobností témata jednotlivých čtyř vět. Devátou nám zase připomene pomalými úvody krajních vět a melodií v C dur, která svým katarzním vyzněním působí jako malá Óda na radost.