Dvořák: Novosvětská

Vlivem trvajicí indispozice šéfdirigenta FOK Jiřího Kouta dochází ke změně dirigenta, a také k částečné změně programu abonentních koncertů C7/D7. Dirigentem  bude pan Petr Altrichter.
 

Koncert se koná pod záštitou velvyslance Spolkové republiky Německo v Praze

Třetí symfonickou báseň z cyklu Má vlast - Šárka – dopsal BEDŘICH SMETANA (1824 ̶ 1884) v Praze 20. února roku 1875. Mezi dva krajinné obrazy - Vltavu a Z českých luhů a hájů - vložil dramatické intermezzo, hudbu pronikavé přesvědčivosti ve vykreslení charakterových vlastností hrdinů lidových pověstí.

Smetana nalezl v pověsti o Šárce děj plný vzrušení a citového žáru. Skladba se přidržuje nejdůležitějších dějových momentů, ale všímá si současně i skrytých proměn uvnitř hrdinů námětu, především v Šárce. Její portrét spatříme již v prvních taktech: ženu drsnou, současně však opojivě krásnou. Podobně krátký, ale obsažný motiv Ctiradův, zvedající se nad přitlumeným rytmickým pohybem triol znamenitě vystihuje rysy mladého vojvody. Z tohoto motivu je vystavěna epizoda před milostnou scénou, v klarinetu (Šárka) a violoncellu (Ctirad), rozpřádající osudový rozhovor. Milostná scéna symfonické básně Šárka patří k nejkrásnějším hudebním projevům lásky. V úchvatně klenuté melodii se horoucnost a touha přímo koncentrují. Po náhlé děsivé předpovědi zkázy (Šárčino zatroubení na roh), vložil Smetana bolestný recitativ klarinetu, hlas Šárčina svědomí, s pozdní lítostí, nad tím, že Ctirad bude utracen. Závěr symfonické básně, náleží tvrdému hlasu pozounů volajícímu smrt Ctiradově družině.

Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102,zkomponovalJOHANNES BRAHMS (1833–1897)jako svoje poslední orchestrální dílov roce 1887. Premiéra se uskutečnila 13. 10. téhož roku v Kolíně nad Rýnem s autorem na dirigentském stupínku, sólových partů se ujali Joseph Joachim a Robert Hausmann.

Po krátkém orchestrálním úvodu první věty, Allegro, psané v sonátové formě, postupně nastoupí violoncello a housle, které se vzápětí spojují do zpěvně recitovaného, komorně intimního dialogu bez doprovodu. Myšlenky, naznačené v této svérázné kadenci, rozvíjí orchestrální expozice ve dvou hlavních tématech: dramatické téma přináší tutti, druhé, melodické téma, hrají dřevěné dechové nástroje a housle. Technicky obtížná první věta dále přináší pozoruhodné úseky sólových nástrojů, které často imitují úseky orchestrální. Pomalá věta, Andante, je kontrastem k větě  úvodní.  Je nanejvýš jednoduchá, založená vlastně pouze  na  jediném, široce zpěvném tématu, jehož melodická linie je zdůrazněná častým unisonem obou sólových hlasů v paralelních oktávách. Závěrečné virtuosní finále, Vivace non troppo, formálně blízké rondu, se rozvíjí ze tří témat. Hlavní téma, které uvádějí violoncella a přeberou je od nich housle, má díky neustálým změnám mezi legatem a staccatem tak trochu groteskní ráz. Druhé téma s ním kontrastuje svým téměř hymnickým charakterem a třetí téma patří sólistům, jež doprovázejí fagoty a klarinety.

Patrně žádná ze symfonií nezní na světových pódiích od Evropy přes Japonsko a Ameriku až po Austrálii tak často a netěší se takové oblibě posluchačů jako Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“, ANTONÍNA DVOŘÁKA (1841–1904). Skladatel ji komponoval v Americe, kde působil od října 1892 do jara 1895 jako ředitel Národní konzervatoře v New Yorku. Témata, která v ní užil, patří bezesporu k vůbec nejkrásnějším plodům jeho bohaté melodické fantazie.

Pro obě krajní věty, Adagio. Allegro molto a Allegro con fuoco, je typická zejména atmosféra ruchu velkoměsta s jeho technickou vyspělostí a pestrou komunitou obyvatelstva. Poetická nálada věty druhé, Largo, vystihuje jakousi skladatelovu představu původní Ameriky, částečně vyprofilovanou patrně i pod vlivem Longfellowova eposu Píseň o Hiawathovi, který znal ze Sládkova překladu již z domova a jehož kouzlo ovlivnilo i charakter krajních dílů věty třetí, Scherzo. Molto vivace. Základní obrys finální věty vychází ze sonátové formy o třech základních tématech, v provedení k nim však přistupuje shrnutí veškerého předchozího hudebního materiálu. Repríza je oproti expozici zkrácená, ústí však do vygradované cody s charakteristickými úvodními akordy ze 2. věty na vrcholu, který posléze vplyne do dlouze vydržovaného kvintakordu E dur v dechových nástrojích.