Verdi - Mozart - Respighi

Pětiaktovou operu Sicilské nešpory komponoval GIUSEPPE VERDI (1813 – 1901) krátce po vzniku svého slavného operního trojhvězdí Rigoletto, Trubadúr a Traviata. Oslavil čtyřicáté narozeniny a úspěchy mu konečně zajistily klíčové místo mezi tehdejšími žijícími italskými skladateli. Verdiho dílo už získalo mezinárodní pověst, a proto se o další operu začala zajímat Paříž. Skladatel se velmi obtížně potýkal s textem, který byl ve francouzštině, jejíž deklamace je jiná než na jakou byl zvyklý v rodném jazyce. I za těchto okolností dokázal z příběhu nesčetných intrik, historických polopravd a dekorativnosti vytvořit hudebně zajímavou operu, která je paradoxně nejpůsobivější tam, kde není svázána libretem, především ve vysoce dramatické předehře. Právě předehra je mistrovsky architektonicky vystavěná, s účinným kontrastem a se stále stupňovaným napětím. Premiéra 13. června 1855 byla přijata s nadšením a během velké pařížské výstavy zazněla opera zhruba v padesáti reprízách.

V létě roku 1778 napsal WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756 – 1791) v krátké době Koncert pro flétnu a harfu C du, K 299. Jde o dílo ve skladatelově tvorbě ojedinělé, nicméně Mozart dobře věděl, že musí zkomponovat takovou hudbu, která by vyhovovala vkusu pařížské společenské smetánky. Mozarta si oblíbil někdejší vyslanec francouzského královského dvora v Londýně, vévoda de Guines, a objednal si u něho koncert pro flétnu a harfu. Geniální hudebník se ani za těchto okolností nezapřel: je to elegantní, veselé dílo s řadou duchaplných melodií, ve kterém nacházíme velmi neobvyklé provedení úvodní sonátové věty.

Italský skladatel OTTORINO RESPIGHI (1879 – 1936) studoval hudbu nejprve v Římě a později se zdokonaloval na petrohradské konzervatoři u Nikolaje Rimského-Korsakova a v Berlíně u Maxe Brucha. Žádná z jeho skladeb nemůže soupeřit s popularitou tří osobitě koncipovaných symfonických básní Římské fontány (1916), Římské pinie (1924) a Římské slavnosti (1928). Římské pinie mají čtyřvěté uspořádánía působivost skladby umocňují v obsazení orchestru vedle klavíru, varhan a početné skupiny bicích nástrojů tři dvojice křídlovek v sopránovém, tenorovém a basovém ladění.

Římské fontány, první ze symfonických básní pro velký orchestr věnovanou Římu, vytvořil Respighi dvanáct let před Římskými piniemi, ještě během I. světové války. Již pro toto dílo o čtyřech částech hraných bez přerušení, autor načrtl konkrétní program. Úvodní část (Fontáta z Valle Giulia za úsvitu) evokuje především atmosféru šumění stromů a letního rána za probouzejícího se zpěvu ptáků. Následující Tritonova fontáta s rozhodným nástupem lesních rohů již zachycuje ranní ruch na ulici metropole, zatímco činorodý život města plynule přechází do části nazvané Fontána di Trevi v poledne. Závěrečná část (Fontána villy Medici při západu slunce) přináší uklidnění a melancholii.