Sibelius, Schumann, Suk

17. 11. od 18.15 beseda v Orientálním salónku Obecního domu

Nejvýznamnější finský skladatel JEAN SIBELIUS (1865–1957) vyrůstal pod vícenárodními vlivy. Jeho mateřštinou byla švédština, jeho první učitelé pocházeli z Německa, kompozici studoval v Berlíně a Vídni. Druhá polovina 19. století ovšem byla obdobím výrazně se utvrzujícího historického uvědomování národů Evropy a to byl další vliv, jenž na Sibeliovo zaměření působil. Zájem o dějiny se projevoval sběrem lidové poezie, písní a pověstí, vycházely jejich edice a vznikaly překlady. Ve Finsku sbíral historické literární doklady filolog a lékař Elias Lönnrot (1802–1884), který ze zbytků ústní tradicí uchovávaných runových zpěvů vytvořil národní epos Kalevala, vydaný v definitivním znění roku 1849. Ve finské kuturní historii měla Kalevala úlohu srovnatelnou s významem Eddy a Nibelungovské ságy v germánské oblasti či s mýty o praotci Čechovi a kněžně Libuši v českém prostředí. Název eposu je odvozen od jména bájného hrdiny Kalevy, Kalevala tedy znamená „Kalevova země“. Základním motivem je konflikt mezi vládkyní severního území a jejím lidem o mýtický předmět sampo, v jehož moci je produkovat zlato, obilí a plnit další přání. Podobnost se zlatým pokladem Nibelungů není náhodná. V centru ságy stojí starý pěvec Väinämöinen, napůl bůh a napůl člověk, vystupuje zde hrdina Lemminkäinen, připomínající nibelungovského Siegfrieda aj.

Sibelius  čerpal z Kalevaly již ve své symfonii Kullervo (1892) a během dalších třiceti let se k eposu ještě několikrát vrátil. Námětem symfonické básně Pohjolan tytär (Dcera Pohjoly, přesněji Dcera severní země) je epizoda z tzv. „prvního Väinämöinenova cyklu“ Kalevaly. Starý Väinämöinen cestuje do severní země (Pohjoly) s úmyslem ucházet se o tamní vládkyni Paní severu Louhi sedí na „nebeské klenbě, tká zlatý šátek, na němž je zlatá loďka se stříbrnými paprsky“. Dílo vznikalo roku 1905. V té době už byl Sibelius všeobecně uznávaným autorem a jeho jméno bylo známo za hranicemi domova. Ruský  klavírista, skladatel a hudební organizátor (bratranec Sergeje Rachmaninova) Alexander Siloti se z materiálů Sibeliova nakladatele dozvěděl o nové skladbě a pozval finského skladatele do Sankt Petěrburgu. Koncert se konal 29. prosince (16. prosince podle starého kalendáře) 1906. Sibelius řídil novinku Dcera Pohjoly (ve světové premiéře) a svou symfonickou báseň Lamminkainenův návrat. Ruská kritika napsala, že finský skladatel převzal leccos od Wagnera, aniž se stal jeho epigonem, jeho hudba má individuální rysy melodiky a původní kolorit

Skladatelé generace ROBERTA SCHUMANNA (1810–1856) usilovali v koncertantní literatuře o překonání kultu instrumentálních virtuozů. U Schumanna jsou dokladem těchto snah  dva instrumentální koncerty (pro klavír a pro violoncello), ale také méně známá Koncertní skladba pro čtyři lesní rohy a orchestr op. 86 z roku 1849, poprvé provedená v únoru 1850 v lipském Gewandhausu. Pojednáním sólových nástrojů a orchestru nese skladba rysy instrumentálního koncertu, jednovětou formou se ovšem blíží formě fantazie či rapsodie. Skladba klade na hráče značné nároky a je jednou z prvních kompozic, jež využívaly technické možnosti nového, v Německu se pozvolna prosazujícího ventilového lesního rohu.

Symfonická báseň Zrání, op. 34  JOSEFA SUKA (1874–1935) je třetí částí skladatelovy symfonické tetralogie (Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog). Symfonická báseň Zrání byla dokončena v srpnu 1917. Inspiračním prvkem byla stejnojmenná báseň Zrání ze sbírky Žně Antonína Sovy. Verš „silné, se musilo ke světlu drát / a musilo vyrůst a zrno brát / a v zrání plně žít“ stojí vepsán v záhlaví vydané partitury. Do skici si Suk vpisoval jakási programová vodítka: Zpěv kraje; Píseň lásky; Píseň zklamání a velkých bolestí, zápasů; Píseň práce a zrání. Jednovětá skladba do jisté míry koresponduje se strukturou Sukovy básně (poznání, mládí, láska, bolest, odhodlání a vítězství), ozvou se zde motivy některých již existujících Sukových skladeb. Proud hudby je vystavěn až do závěrečného hymnu s vokálem ženského sboru jako zcela jedinečné kontinuum, zrcadlící lidský život přes všechny zvraty a přeryvy jako souvislý příběh.          Premiéra díla se uskutečnila 30. října 1918 ve Smetanově síni Obecního domu, v rámci prvního koncertu České filharmonie v nově založené Československé republice, dirigoval Václav Talich.

Hlavní partner koncertu Pražská plynárenská, a. s.