Schumann, Bodorová, Saint–Saëns

31. 3. od 18.15 beseda v Orientálním salonku Obecního domu

Premiéru Symfonie č. 1 Sylvie Bodorové bude zaznamenávat Český rozhlas.

„Zhruba jsem dokončil významnou práci, hudbu k Byronovu Manfredu, jehož jsem přepracoval k dramatickému provedení a opatřil ouverturou, meziaktní hudbou a jinými hudebními čísly, jak to text v bohaté míře nabízí“, napsal ROBERT SCHUMANN (1810–1856) Lisztovi v dopise z 31. května roku 1849.Ten také celé dílo, líčící pocity člověka, jemuž vědomí viny nedá spočinout a snaha o nápravu ztroskotává o překážky v jeho vlastním nitru, v Schumannově zkrácené jevištní úpravě roku 1851 provedl ve Výmaru. Více ale než na jevišti se uplatnilo na koncertním pódiu jako jakési oratorní scény.

Nejslavnější částí Manfreda je jeho předehra, považovaná za jeden z vrcholů Schumannovy tvorby vůbec. Hudební vyjádření tragiky a mohutného byronovského patosu zmaru a vzdoru je natolik přesvědčivé, že dokonce Schumannovu hudbu s tvorbou obdivovaného Ference Liszta sbližuje. Goethův Faust však dojde narozdíl od Manfreda, jehož jediným vysvobozením může být smrt, přece jen nakonec spásy.

Symfonii č. 1 „Con le campane“, kterou dnes uslyšíme ve světové premiéře, zkomponovala SYLVIE BODOROVÁ (*1954) na objednávku Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a jeho šéfdirigenta Jiřího Kouta.

I. věta, Palpito, je úvodem se stylizací tepu lidského srdce, temnější atmosférou a záblesky hymnicky chorálových úseků v žestích a dřevech. Příznačný je úvodní melodický postup „es, f, ges“ tvořící jakési imanentní základní jádro celé části. Pro II. větu, Breakdance, je charakteristická polyvrstevnatost: nad neúprosně pulzujícími bicími nástroji se odehrávají dvě i tři zcela samostatné hudební proudy. Ve III. větě, Con le campane, autorka pracuje vedle naléhavých zvuků žesťů a zvonů, vyjadřujících téma neodvratnosti – i se vzpomínkami a obrazy idealizované minulosti. Poslední IV. věta, Finale, přináší naději, a to návratem k materiálu protestantského chorálu. Ne však citací celého úseku, ale jen užitím hlavy tématu – Ach wie nichtig, ach wie flüchtig.

Jedním z  velkých uměleckých vzorů CAMILLE SAINT-SAËNSE (1835–1921) byl stejně jako pro Schumanna Ferenc Liszt, kterého pro jeho odvahu porušit klasická pravidla a dát jim nové impulzy – jak to například Liszt učinil v symfonické básni – považoval Saint-Saëns za „osvoboditele nástrojové hudby“.

Po Lisztově smrti složil Saint-Saëns svému idolu hold v podobě Symfonie č. 3 c moll, op. 78, nad níž jakoby se Lisztův duch skutečně vznášel. Jeho rukopis připomíná nejen svým formálním řešením, rozvrženým do dvou dílů, ale i monotematickým základem, založeným na společném tématu prostupujícím všemi jejími částmi, či  celkovým laděním, pro které je charakteristický symfonický tah i patetický závěr s hymnicky vyznívajícím varhanním plénem. „Varhanní“ symfonií, jak je často kompozice nazývána, tak Saint-Saëns vytvořil své nejzávažnější a zároveň nejosobitější dílo.

Hana Jarolímková