Proč jsou ty skladby tak populární?

ANTONÍN DVOŘÁK

Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ

Symfonie č. 4 f moll, op. 36

21.3.2010, 16:00

Smetanova síň Obecního domu

Nedělní rodinný cyklus

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, jedno z nejslavnějších děl ANTONÍNA DVOŘÁKA (1841–1904), skladatel komponoval v letech 1894–1895, kdy působil jako umělecký ředitel Americké národní konzervatoře hudby v New Yorku. Psal ho tehdy s myšlenkou na Hanuše Wihana (jemuž koncert také dedikoval), ale nakonec musel jeho premiéru svěřit anglickému violoncellistovi, Leo Sternovi, protože Wihan v daný termín, 19. března 1896, hrát v Londýně kvůli závazkům s Českým kvartetem nemohl. Úspěch, na němž se podílel i   orchestr Filharmonické společnosti, byl tehdy nevídaný. Od té doby šel koncert mezi  violoncellisty  na dračku, a nakonec zazněl i v podání Hanuše Wihana, ovšem až 25. ledna 1899 v Haagu.

Všemi opěvovaná symfonická koncepce díla, jež bylo nejednou označováno jako Dvořákova Desátá symfonie, je zřetelná již v rozsáhlém úvodu romanticky rozezpívané i pateticky vypjaté první věty (Allegro), jehož heroický ráz part violoncella nejen plně dotváří, ale významně se na jeho vyznění přímo svou mistrnou stylizací  podílí. Druhá věta, Adagio, ma non troppo, pojatá jako niterná lyrická meditace, přináší náhlé uklidnění, po němž skvěle vyzní energické, brilantní a přitom vřele rozezpívané finále, Finale. Allegro moderato, Dvořákem po náhlém úmrtí manželčiny sestry a jeho někdejší lásky, Josefiny Kounicové-Čermákové  rozšířené o  houslové sólo s  citací tématu Josefininy zamilované  písně „Kéž duch můj sám“.

Symfonii č. 4 f moll, op. 36  PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO (1840–1893) tvoří čtyři věty, o kterých se  zcela ojediněle zachovala podrobná svědectví v dopisech autora své přítelkyni, mecenášce Naděždě Filaretovně von Mekk, a skladateli Sergeji Ivanoviči Tanějevovi, psaných bezprostředně po  premiéře nového  díla 10. února 1878.   „Introdukce (1. věta – Andante sostenuto) je jádro celé symfonie, její hlavní  myšlenka je ona osudová síla (fatum), která brání touze po štěstí dojít svého naplnění... Proto nezbývá, než se s tím smířit a neplodně tesknit (2. téma 1. věty)... Nebylo by lepší odvrátit se od skutečnosti a ponořit se do snů? (3. téma 1. věty)... Jak daleko již teď zní neodbytné první téma Allegra... Ale ne, to byl jen sen, a fatum mě z něho probouzí (repríza základního tématu 1. věty)... Druhá část   symfonie (2. věta – Andantino in modo di canzona) vyjadřuje jinou fázi stesku. Jsou to ony melancholické pocity, jež se dostavují k večeru, když člověk sedí sám, unaven po práci...  Lituje toho, jak prožil minulost, ale začínat znovu žít nemá již chuti… Třetí část (3. věta – Scherzo) nevyjadřuje žádný určitý pocit. Jsou to rozmarné arabesky, nezachytitelné obrazy, které se míhají ve fantazii, když člověk vypije trochu vína a octne se v první fázi opojení... Jsou to takové zcela nesouvislé obrazy, jaké se míhají v hlavě před usnutím.  Čtvrtá část (4. věta – Finale). Nenacházíš-li důvody k radosti v sobě samém, dívej se na ostatní lidi...  Nauč se radovat z radosti ostatních! Žít se přece jen dá!“