Petr Nouzovský - Monika Knoblochová

O přesnou dobu vzniku tří sonát pro violu da gamba a cembalo JOHANNA SEBASTIANA BACHA (1685 - 1750) se vedou spory. Bach je mohl napsat během své kapelnické služby v Köthenu mezi lety 1717 a 1723, kde se přátelil s gambistou knížecího orchestru Christianem Ferdinandem Abelem (1682–1761). A nebo až ve svém posledním působišti, v Lipsku, když u něho v letech 1737–1743 studoval Abelův syn Carl Friedrich (1723–1787), později označovaný jako poslední velký sólový hráč na violu da gamba. Carl Friedrich Abel provedl spolu s Bachem trojici gambových sonát v Lipsku na koncertech konaných v rámci studentského hudebního sdružení „Collegium Musicum“.

Viola da gamba patří neodmyslitelně k pozdně renesanční i barokní hudbě. Ve Francii a v Německu se tenorová gamba udržela nejdéle v běžném instrumentáři, i když ji stále více nahrazovalo violoncello. To se nejprve prosadilo jako continuový nástroj v orchestru, kde bylo s narůstajícím počtem nástrojů zapotřebí silnějšího zvuku, později i v komorní hře. Bach předepsal violu da gamba i v některých svých kantátách nebo v Matoušových pašijích. Pokud pro její part zrovna neměl interpreta, hrálo jej violoncello piccolo – menší forma violoncella s rozsahem rozšířeným do vyšších poloh.

Zvláštností tří Bachových sonát je vypsaný, gambě rovnocenný cembalový part – narozdíl od dobově většinové praxe doprovodu formou akordického bassa continua.