Michal Rezek - klavírní recitál

VÍTĚZSLAV NOVÁK (1870–1949) byl v mládí náruživým čtenářem romantického písemnictví. „V literatuře horoval jsem pro romantiky,“ svěřuje se ve svých vzpomínkách. „Básní všech básní byl mi Máchův Máj. Hluboce mě dojímal melancholický Lenau a nešťastně zamilovaný Heine, jehož vražedný milovník William Ratcliff byl mi ještě záhadnější než Byronovy postavy Kokrzára, Lary a Manfreda. (...) Není nahodilé, že z tohoto úzkého výběru několik autorů mě již tehdy inspirovalo k prvním skladatelským pokusům.“ Ballada dle Byronova Manfreda je Novákovým prvním opusovaným klavírním dílem. Třiadvacetiletý autor ji věnoval jejímu prvnímu interpretovi – pianistovi Vilému Kurzovi. Skladba je plná vášnivého patosu a lisztovského klavírního zvuku.
Sólová klavírní tvorba PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO (1840–1893) je snad s výjimkou jeho sborových skladeb tou nejméně frekventovanou oblastí jeho díla,  ale měli bychom ji považovat za podstatný příspěvek dějinám romantické hudby. Čajkovskij nebyl – jako tolik jeho současníků – koncertujícím klavírním virtuózem, a neskládal tedy pro sebe. Jen dvě svá díla označil jako sonáty – obě určené klavíru. V pořadí druhá Velká sonáta G dur op. 37 je naopak dílem zralého mistra, i když trochu trpí masivní akordikou první věty. Druhou větu oživuje svůdný motiv ve středním dílu a zde, stejně jako ve Scherzu, slyšíme ozvuky Schumannových skladeb. Ve finále zůstal autor efektnímu závěru celé kompozice přece jen něco dlužen.
Stejně svérázný, jako je LEOŠ JANÁČEK (1854–1928) ve svých operních, symfonických, kvartetních či sborových dílech, je i v tvorbě pro klavír. Ta je navzdory nepočetnosti pilířem klavírní literatury 20. století. Původně třívětá kompozice 1. X. 1905 (titul „sonáta“ později připojil Jan Kunc při soupisu Janáčkova díla) vznikla pod dojmem násilné smrti stolařského dělníka Františka Pavlíka za demonstrací českého obyvatelstva v době tzv. volkstagových dní, kdy Brno manifestovalo za druhou českou univerzitu. Den před premiérou Janáček z nespokojenosti nad vlastní prací vyřízl třetí větu (šlo o smuteční pochod) a spálil ji v kamnech. Autograf nebo opis dalších dvou vět prý temperamentní autor později hodil do Vltavy („Nechtělo se to potopit – ale proud to odnes...,“ sdělil Janáček Maxi Brodovi). Partitura byla po letech nalezena první interpretkou, vydána a znovu provedena. To už ji její původce vzal na milost.  
Variace a fuga na Händelovo téma op. 24 JOHANNESA BRAHMSE (1833–1897) platí vedle Sonáty f moll za jeho nejvýznamnější klavírní kompozici. Jako téma mu posloužila Aria z Händelovy Suity B dur. V první z pětadvaceti variací se ještě drží původního mistrova stylu, ale v dalších už předvádí originalitu své vlastní klavírní řeči: naléhavé trioly druhé variace, tajuplný kánon šesté, živé hornové signály sedmé, maďarský taneční rytmus třinácté... Virtuozita tu nepřijde zkrátka: například finální triumfální variace je plná náročných skoků.