MAHAN ESFAHANNI - CEMBALO

Díla vzniklá v devadesátých letech 18. století jsou v tvorbě JOSEPHA HAYDNA (1732 ̶1809) považována za pozdní. V této době již jako dobře finančně zabezpečený umělec ceněný po celé Evropě podnikl Haydn dvě cesty do Londýna, z nichž druhá v letech 1794 ̶ 95 dala mimo jiné vzniknout dvěma řadám Anglických kanzonet pro zpěv a klavír. Kompozici první řady inicioval v roce 1794 soukromý objednavatel a již v následujícím roce vyšly s velkým úspěchem tiskem. Ačkoliv byly určeny k domácímu muzicírování a napsány tak, aby se daly zahrát z listu, od předchozíchněmeckých písní je zde zřejmý posun směrem k větší osobitosti a kvalitativně odlišnému plánu. Novinkou je pojetí samostatné zpěvní linky bez podpory klavíru v pravé ruce. Nástrojový part tak má ve všech písních výrazně individuální roli s osobitými předehrami a dohrami a jeho celková sazba je tak komplikovanější. Zvolené pořadí jednotlivých písní poukazuje jednoznačně k záměru cyklického pojetí. Obě série začínají skladbami ve 2/4 taktu allegretto, v pořadí třetí a pátá píseň mají pastorální charakter v 6/8 taktu. Většina sudých písní je v pomalém tempu, často s chromatickou, progresivní harmonií. Z cyklu vyniká „Pastýřská píseň“ jako jedna z Haydnových „nesmrtelných“ melodií oblíbená po celé 19. století. Rovněž „Zoufalství“ patří mezi jeho umělecky nejhodnotnější písně.   

Klavír hraje v tvorbě WOLFGANGA AMADEA MOZARTA (1756 ̶ 1791) podstatnou roli. První skladbičky zkomponoval již jako pětiletý a zůstal tomuto nástroji věrný až do své smrti. Po přesídlení do Vídně v roce 1781 se jako svobodný umělec věnoval vyučování, pořádání koncertů-akademií a komponování zejména oper, symfonií a klavírních koncertů. Takzvaná „malá“ Fantazie c moll, K 396 z roku 1782 je méně známou a hranou skladbou tohoto druhu. Byla původně koncipována jako skladba pro housle a klavír, přičemž z původní expozice je v houslovém partu známo pouze 5 taktů. Na základě této části bylo následně zkomponováno ještě provedení a repríza, čímž vznikl celek fantazie pro klavír. Mozartovy fantazie v sobě spojují vídeňský styl a vystupňovanou expresivitu C. Ph. E. Bacha. Ve svých vyjadřovacích prostředcích předjímá Mozart Beethovena.

VÁCLAV JAN TOMÁŠEK (1774 ̶ 1850), jeden z nejvýznamnějších českých umělců první poloviny 19. století, předjímá ve své tvorbě nový hudební výraz, který jej řadí mezi první romantiky, a to zejména v tvorbě písňové a klavírní.  Počínaje rokem 1815 vydal své Písně na slova Johanna Wolfganga Goetha v devíti sešitech jako opusy 53-62. S Goethem se setkal osobně dvakrát; v roce 1822 a 1823, kdy mu dílo předvedl. Goethe byl kompozicemi nadšen, dokonce je považoval za zdařilejší než zhudebnění Spohra nebo Beethovena, kteří je podle jeho slov prokomponovali. Tomášek vystihl Goethův ideál daleko lépe, totiž jako formálně uzavřenou strofickou píseň s jednotou obsahu a nálady, kdy detail nesmí dominovat nad celkem. Sedmý sešit, který obsahuje mimo jiné píseň Erlkönig, je věnován přímo Goethovi. Sešity písní se sešly s velkým úspěchem a byly brzy rozprodány. Tomáškovi vynesly právem uznání. 

Do období mezi dvě londýnské cesty JOSEPHA HAYDNA se datuje vznik jeho velmi populárního Andante con variazioni, „Un piccolo divertimento“,  Hob. XVII/6 pro klavír z roku 1793. Jednovětá skladba nese podtitul sonáta a autor ji zřejmě napsal pro Barbaru von Ployer, jednu z nejtalentovanějších Mozartových žaček. Variace formálně vycházejí ze sonátové věty. Téma, které je základem pro variace, není na svou dobu běžné. Neobsahuje ani typické akordové prvky ani zpěvnou melodii beethovenovského typu, ale je koncipováno jako kontrapunkticky pojatá kontrastní myšlenka. Variace vznikly jednoznačně pro kladívkový klavír, který byl všeobecně rozšířen asi od roku 1800. Hammerklavier se ostatně stal hlavním nástrojem klasicismu a 19. století.  I když byly ještě dlouho omezeny jeho technické možnosti, umožňuje forte-piano nový, kontrastní a živý způsob výrazu a kulturu úhozu.