Jan Páleníček - Jitka Čechová

LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) zkomponoval pro violoncello a klavír jen poloviční počet sonát než pro housle – ale zatímco v houslových sonátách přitakává tradici, ve violoncellových vykročil na neznámou pevninu, a to suverénním způsobem. Pět Beethovenových mistrovských děl tohoto druhu dokázalo, že sólové violoncello je houslím zcela rovnocenné. Skladatel dovedl využít jeho barevných předností, polohy kantabilní i virtuózní. Význam klavíru mnohonásobně překračuje doprovodnou funkci.
Dvě sonáty sdružené pod opusovým číslem 5 byly zkomponovány roku 1796. U obou je formální plán totožný – sonátovému allegru předchází rozsáhlá pomalá introdukce fantazijního charakteru, čímž se obvyklá prostřední pomalá věta stává zbytečnou. Melancholická introdukce Sonáty g moll s osudovým tečkovaným rytmem a melodií svorně rozdělenou mezi oba partnery utichá v pauzách, aby nastoupilo allegro, jehož třídobý takt pádí nezadržitelně kupředu. Hybatelem je tu hlavně klavír, jehož trioly se rozběhnou přes celý rozsah klaviatury. Finále je veselé rondo, které v závěru připomene jiné rondo v téže tónině – téma z mnohem pozdějšího Beethovenova Klavírního koncertu č. 4.
Více než deset let trvalo, než se Beethoven opět vrátil k violoncellové sonátě. Na přelomu let 1807–1808, kdy ji tvořil, dovršil životní a kompoziční etapu, kterou dnes označujeme jako střední, a nastoupil cestu k závěrečného období svého tvůrčího vývoje. Sonáta A dur op. 69 se od svých předchůdkyň formálně liší, ale ani ona nemá tradiční pomalou větu. První věta překvapí úvodním sólovým zpěvem violoncella, který po něm převezme klavír. Tyto zpěvné úryvky střídají místa plná virtuozity a dravé energie. Dohromady tvoří tato věta dokonale vyvážený celek plný překvapivých melodických nápadů a jejich svobodného zpracování. Pětidílné scherzo v a moll napůl baví a napůl irituje svými bizarními synkopami. Navýsost intimní, pokojný dialog adagia vyústí po pouhých osmnácti taktech ve strhující finále plné rychlých pasáží.
BOHUSLAV MARTINů (1890–1959) vděčí violoncellisté za klenoty svého repertoáru. Dva koncerty, tři sonáty a řada drobnějších kusů patří k tomu nejlepšímu, co bylo pro tento nástroj v první polovině 20. století vytvořeno. Zatímco Variace na Rossiniho téma jsou ve shodě s předlohou především hravé a přinášejí řadu vtipných technických, melodických a rytmických fines, Variace na slovenskou lidovou píseň, zkomponované v posledním roce života skladatele, jsou zastřeny melancholií stesku po domově.