Ingrid Fliter - klavírní recitál

Koncert je součástí Velikonočního festivalu Praha 2012

Koncert se koná pod záštitou velvyslance Argentinské republiky v ČR.

Budoucí velký symfonik LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770-1827) byl v začátku své kariéry vnímán a obdivován především jako virtuózní pianista s nepřekonatelnou schopností improvizace. V roce 1802 se musel, po prudkém zhoršení sluchu, dráhy výkonného hudebníka vzdát, což jej uvrhlo do izolace spojené s depresí. Dojemná Heiligenstadská závěť je výkřikem z hloubi této životní tragédie a svědectvím jejího překonání.

Tři sonáty sdružené pod opusovým číslem 31 vznikly v letech 1801–1802. Za nejnekonvenčnější z nich lze označit Sonátu č. 17 d moll, op. 31/2. Když se Beethovenův důvěrník Anton Schindler ptal, co si o díle má myslet, odkázal jej tvůrce na Shakespearovu Bouři. Tak se dnes sonátě přezdívá. Jakoby improvizační charakter úvodního rozloženého akordu neprozrazuje, že již slyšíme hlavní motiv první věty. Věta druhá přináší dialog melodie ve vysoké poloze a nízkého hlasu. Napětí mezi těmito dvěma polohami, podtržené „tympány“, přetrvává až do posledních tónů. Závěrečné Alegretto, komponované za onoho neblahého léta 1802 v Heiligenstadtu, přináší sice mollové téma, přesto z něj však čiší vůle přenést se přes útrapy a zvítězit.

Třetí z trojice, Sonáta č. 18 Es dur, op. 31/3, je co do začátku rovněž neobvyklá – Beethoven zde nekonstatuje, nýbrž se ptá, a to velmi neobvyklým akordem. Základní tónina se ozve až v šestém taktu... Ačkoli je druhá věta označená jako Scherzo, neodpovídá mu ani taktem, ani formou. Její humor je podtržen suchým staccatem levé ruky. Menuet supluje pomalou větu svou klidně plynoucí melodií. Motiv Tria si vybral Camille Saint-Saëns jako téma svých Variací pro dva klavíry. Čtvrtá věta, Finale, ohlašuje svou virtuózností typ velké koncertní sonáty, který byl dovršen ve Valdštejnské.

Variace na vlastní téma c moll WoO 80, z roku 1806 byly uveřejněny bez opusového čísla. Jejich téma má pouhých osm taktů, je však koncentrátem harmonické a melodické energie. Chromatický basový postup má v sobě něco archaického, názvuk barokních passacaglií. Následujících dvaatřicet variací je kompendiem Beethovenovy klavírní techniky a úchvatným virtuózním koncertním kusem.

Sonáta č. 23 f moll, op. 57 „Appassionata“ je v rámci Beethovenova díla mimořádná. Nikdy se tak neponořil do temnoty. Jak napsal jeden z mnoha komentátorů: „místo činu není lidské srdce, ale kosmos, velká, všeobjímající příroda se svou silou a převahou, svými tajemstvími a hrůzami, jimž  člověk musí hledět do očí a vydržet...“ Charakter celku předznamenává už samotný začátek. Téma první věty roste jakoby z ničeho, vynoří se jako přízrak v nepravděpodobném unisonu a zase se vytratí. Podruhé se vše opakuje o půl tónu výš. Do toho zazní „osudový“ motiv! Náhle se opona protrhne a téma zazní ve svém temném majestátu. Druhá věta je jakýmsi pomalým přízračným pochodem s variacemi. Třináctkrát opakovaný akord v tečkovaném rytmu nás přenese do finále pádícím v neúnavných šestnáctinách.