HUDBA PRO PERSKÉHO ŠÁHA

UPOZORNĚNÍ

Na koncertech, které se konají v sobotu a v neděli sedadla nejsou číslována.

Zdeněk Liška (1922–1983) je označovaný nejen teoretiky za génia filmové hudby.   27. října 2011 obdržel Cenu Ministerstva kultury „za výjimečný tvůrčí přínos v oblasti filmové hudby“, stále ovšem zůstává široké veřejnosti poněkud utajen. Je pro to několik důvodů: 1. nesnášel publicitu – existuje jen pár jeho fotografií a jediný rozhovor s ním, 2. celý svůj život se věnoval výhradně filmu a bez výrazných životních zvratů ho strávil komponováním filmové hudby. „Píšu jen pod obrázky!“

Uctít výročí tohoto nekorunovaného krále ze Smečna na koncertním pódiu lze jen skrze suity. Ovšem koláže a suity jsou vždy rybou vyňatou z vody. Liška totiž filmu rozuměl výsostně, jeho hudba je vždy s obrazem tolik svázána; drží jeho rytmus či jej sama utváří, tvoří nerozdělný amalgám. Jak tvrdí „jeho“ režiséři: František Vláčil, Jan Švankmajer, Jiří Krejčík atd. A navíc častou součástí audio stopy jsou i různé elektronické příměsi, v čemž byl v rámci československého filmu Liška skutečným pionýrem! Je však třeba také říci, že naše starosti, tedy jistá skrytost jeho tvorby, by byly Liškovi dosti vzdálené. Byl úspěšný a velmi oceňovaný, svými spolupracovníky obdivovaný. Miloval hudbu, miloval filmy. Komponoval prakticky nepřetržitě, často několik „filmů“ najednou – očití svědci vzpomínají, že během natáčení hudby, např. ve Fisyu (studio Filmového symfonického orchestru), tvořil již hudbu k jinému snímku. Jiné věci vezdejší ho příliš nezajímaly.

Hudba pro perského šáha je suita z kompozic, které Liška skládal pro Persii, pro šáha Rézu Pahlavího a císařovnu Farah v letech 1971–1978. Tuto exkluzivní zakázku získala československá organizace Art Centrum, v čele s ředitelem Hubertem S. Matějčkem. Myšlenka se zrodila při reciproční návštěvě československého prezidenta Ludvíka Svobody v Íránu v listopadu1969, při níž šáh Reza prezidentovi  věřil, že byl okouzlen československým pavilónem na světové výstavě EXPO’67 v Montrealu a požádal, zda by se nemohli jeho autoři ujmout výstavy k chystaným oslavám 2500 let perské monarchie. První vzniklý projekt se jmenoval Heritage of Ages – Dědictví věků. Klíčovými postavami následné intenzivní spolupráce se stali režisér Jaroslav Frič a právě Zdeněk Liška. Další části suity se jmenují vesměs podle prostoru, pro který byly složeny. Mramorový palác je quasi historická budova z roku 1937 stojící uprostřed Teheránu, za časů Rézy fungovala jako multifunkční kulturní centrum. Šáhenšáh (1976), skladba určená pro Muzeum dynastie Pahlaví, oslavuje šáhenšáha/krále králů – titul Rézy Pahlavího. Kus Svatí a lidé (1975) Liška složil pro galerii Negarestan, vystavující qádžárské umění, perský sloh 18. a 19. století. Muzeum 6. Bahmana (1975), navržené arch. Stanislavem Pickem, svým názvem i posláním odkazovalo k tzv. Bílé revoluci, souboru šáhových reforem, ke kterému se konalo referendum 26. ledna 1963, dle íránského kalendáře dne 6. bahmana 1341. Tato hudba se z Liškova díla dosti vymyká, neboť scénáře a filmy vznikaly až podle ní. Jde díky tomu o rozsáhlejší a uzavřené formy, navíc určené pro velké symfonické těleso, včetně klavíru, cembala, dvou harf, mnoha bicích a zesílené skupiny žesťových nástrojů. Nechybí samozřejmě ani smíšený sbor, pro Liškovu barvu tolik typický. Promítaný materiál představuje část původního vizuálního doprovodu, např. světelné prostory v Mramorovém paláci od Pavla Nešlehy; videosekvence, střižená na Liškovu hudbu, zachycuje korunovaci z roku 1967 a oslavy 2500 let perské říše, konané ve dnech 12.–16. října 1971.