HOUDA-ŠATUROVÁ – PÍSŇOVÝ RECITÁL

V písních dnešního programu můžeme dobře sledovat rozdílný přístup skladatelů k lyrickým veršům, od zakladatelské osobnosti koncertní písně Franze Schuberta až po představitele stylu tzv. „nové věcnosti Paula Hindemitha. Zastaveníčko FRANZE SCHUBERTA (1797–1828), komponované roku 1826. Jeho první strofa pochází ze 3. scény druhého dějství dramatu Cymbeline Williama Shakesepeara, ovšem v německém přebásnění literárního historika, překladatele a filozofa Augusta Wilhelma Schlegela, další dvě strofy připojil teprve pro posmrtné vydání písně roku 1830 Johann Anton Friedrich Reil. Schubertova Romance pochází ze scénické hudby k romantické hře Helminy von Chézy  Rosamunda, královna kyperská. Romantická Rosamunda, která měla premiéru 20. prosince 1823 v Divadle na Vídeňce, bohužel propadla a později se ztratil i její text. Píseň Slavíkovi z roku 1816 na šestiverší Matthiase Claudia spadá do prvního období Schubertovy písňové tvorby. Johann Wolfgang Goethe se o básnickém kolegovi vyjádřil, že náležel k těm, „s nimiž se udržoval jakýsi dobromyslný, oboustranný klid zbraní“, ale nemohl mu prominout „naivitu, s níž zpívá o obyčejných věcech jako by vzdával chválu Bohu na výsostech“.

FELIX MENDELSSOHN BARTHOLDY (1809–1847) je autorem třinácti písňových sbírek a řady jednotlivých písní.  Šest písní, op. 34, z níž je píseň Na křídlech zpěvu na verše Heinricha Heineho, vznikalo mezi roky 1832–1836, v době, kdy byl skladatel povolán do čela lipského Gewandhausu. Píseň Nová láska ze sbírky Šest písní, op. 19, rovněž na Heineho verše, je z doby kolem roku 1830. Zatímco z první jmenované písně zavane exotická nálada, dýchá z druhé romantický duch tajemna. V Mendelssohnových Šesti písních, op. 86, z nichž je píseň Měsíc na verše Emanuela Geibela, jsou soustředěny skladby vzniklé v rozpětí dvaceti let. Sbírka vyšla až po skladatelově smrti. Noční píseň na slova Josepha Eichendorffa byla dlouho považována za poslední Mendelssohnovu skladbu vůbec. Sbírka Dvanáct písní op. 9 soustřeďuje skladby dvacetiletého Mendelssohna, autor textu písně Na jaře není znám.

ROBERT SCHUMANN (1810–1856) rozvinul v písňové kompozici odkaz Franze Schuberta. Naprostá většina Schumannových písní vznikla jako zrcadlo skladatelova vztahu k příští manželce Claře kolem roku 1840, z této doby je také cyklus Kruh písní, op. 39, na verše Josepha Eichendorffa. Z cyklu zazní písně Měsíční noc a Jarní noc. Schumannova sbírka Dvanáct písní na verše Justina Kernera (1786–1862), obsahující píseň Tiché slzy, je rovněž z roku 1840. Kerner vykonával celý život povolání lékaře, ke konci života se také zajímal o spiritismus.

Píseň a inspirace romantickým básnictvím nechybí ani v díle skladatele PAULA HINDEMITHA (1895–1963). Tři serenády, op. 35, psal pro svou ženu, jejíž hudební kryptogram ukryl do poslední věty. Mezi básníky, z jejichž veršů Hindemith vybíral, byl Adolf Licht, Johann Wilhelm Gleim, Ludwig Tieck, Johannes Wilhelm Meinhold či Siegfried August Mahlmann.

Písně, včetně zhudebnění romantických básníků, byly prvním oborem, kterému se věnovali skladatelé, jejichž tvorba je považována za přímé popření romantismu. V Sedmi raných písních ALBANA BERGA (1885–1935) z let 1905–1907, které skladatel koncem dvacátých let zinstrumentoval, nalezneme verše Otto Ericha Hartlbena, Rainera Marii Rilkeho, Nikolause Lenaua, a také Theodora Storma, který je jako prozaik řazen k představitelům literárního realismu.  

Vznik celé řady písní RICHARDA STRAUSSE (1864–1949) byl inspirován jeho vztahem k příští manželce, sopranistce Pauline de Ahna. Mnohé jí také skladatel určil jako interpretce. Pět drobných písní, op. 69,na verše Achima von Arnim a Heinricha Heineho je z roku 1918, Osm písní na texty Hermanna von Gilma napsal Strauss v počátcích své tvorby, vznikly roku 1883. Večer uzavře opět Zastaveníčko, tentokrát večerní serenáda na text Adolfa Friedricha von Schack.