HAYDN, ŠOSTAKOVIČ, JANÁČEK

Koncert se koná pod záštitou J. E. p. Jaakova Levyho,
velvyslance Státu Izrael v ČR

                            9. 2. od 18.15  beseda v Cukrárně Obecního domu

V roce 1790 poskytl Johann Peter Salomon, koncertní organizátor a mecenáš, JOSEPHU HAYDNOVI (1732–1809) nabídku, která významně ovlivnila jeho pozdní tvorbu. Podle smlouvy měl Haydn v Londýně osobně řídit dvacet koncertů, na každém z nich mělo být uvedeno jeho nové dílo, a také měl pro Londýn napsat operu a šest symfonií pro řadu takzvaných „Salomonových koncertů“. Haydnův první londýnský pobyt trval rok a půl (1790-92, získal tehdy čestný doktorát v Oxfordu). Do Londýna se skladatel opět vrací v lednu 1794 a zůstává do poloviny srpna 1795. Tehdy vzniklo posledních pět Londýnských symfonií, z nichž Symfonie D dur č. 104 je poslední Haydnovou symfonií vůbec. Její premiéra se uskutečnila 4. května 1795. Symfonii otevírá fanfárový motiv, z nějž je odvozeno hlavní téma, které se rozvine po pomalém úvodu. Druhou větu tvoří variace se znaky sonátové formy. Třetí věta je menuet, ovšem rychlejšího tempa, než by příslušelo rokokovému dvorskému tanci, a naznačuje již cestu k beethovenskému scherzu. První téma závěrečné věty je údajně melodie chorvatské lidové písně. Ostinátní bas připomíná „dudácký“ doprovod, proto se symfonii později říkalo „Dudácká“, název však není autorův.

V době, kdy DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ (1906–1975) přikročil ke kompozici Klavírního koncertu č. 2, op. 102, se u něj začaly projevovat symptomy chronické choroby, která nakonec vedla k ochrnutí pravé ruky. Skladatel se musel vzdát interpretační činnosti. Šostakoviče zajímala výchova mladých hudebníků a druhý klavírní koncert se měl stát dílem, určeným pianistickému dorostu. Koncert není virtuózní, to však neznamená, že je nenáročný. První věta (v sonátové formě) má pochodový charakter, svou lyričností s ní kontrastuje téměř romanticky založená druhá věta (někteří ji označují jakou neoklasickou) a attacca je připojena rovněž sonátová, velmi energická třetí věta. Skladatel koncert věnoval svému synovi Maximovi pro jeho sólový debut. Premiéra se konala 10. května 1957 v sále moskevské konzervatoře.

Rapsodie pro orchestr Taras BulbaLEOŠE JANÁČKA (1854–1928) náleží k dílům, jež jsou projevem skladatelovy náklonnosti k Rusku. Ruská tématika se v jeho díle objevila několikrát: inspiroval se Lermontovem, Tolstým, Ostrovským i Dostojevským. Do tří částí skladby jsou vtěleny tři postavy Gogolovy povídky – kozácký ataman Taras a jeho synové Andrij a Ostap. Každá část je obrazem smrti: Andrij je zabit rukou vlastního otce, protože zradil národ pro lásku k polské šlechtičně. Ostap umírá jako mučedník před Tarasovýma očima, a nakonec je zajat sám Taras a hyne na hranici. Jednotlivé části nemají detailní obsah, jsou to tři lidské charaktery ve formě tří vět symfonického cyklu. V první části (Smrt Andrijova) vytušíme v rozsáhlé lyrické pasáži s hobojovou melodií Andrijovu milostnou epizodu a Tarasovu mstu, charakterizovanou nárazy trombónů. Utrpení Ostapovo v druhé části (Smrt Ostapova) ilustrují trubky, klarinet a tremolo smyčců, ve třetí části (Proroctví a smrt Tarase Bulby) rozpoznáme rytmus polského lidového tance krakowiaku. Varhany a žestě v závěru 3. věty jsou apoteózou hrdiny Tarase, jenž se stal národním symbolem. Skladba byla dokončena roku 1918, premiéra se uskutečnila 9. října 1921 v provedení orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna.