Foerstrovo komorní pěvecké sdružení

První polovina tohoto koncertu je věnována třem zajímavým postavám ruské sborové hudby. Do života všech tří bolestivě zasáhly politické a společenské otřesy, které provázely území dnešního Ruska v první polovině 20. století.

PAVEL GRIGORIJEVIČ ČESNOKOV (1877–1944) je autorem více než pěti stovek kompozic pro různá sborová obsazení. Ve většině z nich navazuje na silnou tradici ruské pravoslavné hudby, ačkoli na liturgickou povahu svých dalších kompozic musel po roce 1917 rezignovat. Svůj věhlas získal i jako schopný sbormistr.(1877–1944) je autorem více než pěti stovek kompozic pro různá sborová obsazení. Ve většině z nich navazuje na silnou tradici ruské pravoslavné hudby, ačkoli na liturgickou povahu svých dalších kompozic musel po roce 1917 rezignovat. Svůj věhlas získal i jako schopný sbormistr.

Jeho o generaci mladší kolega z pedagogického sboru konzervatoře v Moskvě, VISSARION JAKOVLEVIČ ŠEBALIN (1902–1963), patří, například vedle Šostakoviče, s nímž se přátelil, k první generaci skladatelů, kteří svou kompoziční dráhu zahajovali již pod sovětským politickým vlivem. Jeho modernistické tendence nebyly příliš silné, spíše naopak. O své místo na konzervatoři přišel „pouze“ na tři roky během ždanovovských čistek po roce 1948.

Nejstarší a nejznámější z trojice dnes uváděných ruských skladatelů, SERGEJ VASILIJEVIČ RACHMANINOV (1873–1943), se proslavil zejména díky své symfonické a klavírní tvorbě. Nedílnou součástí jeho kompozičního odkazu je však i tvorba vokální. Je autorem mnoha významných liturgických skladeb z okruhu pravoslavné hudby. Zhudebnil například celou pravoslavnou liturgii Jana Zlatoústého, která je dodnes (vedle zhudebnění Dmitrije Stjepanoviče Bortnianského) jednou z nejrozšířenějších a nejvíce provozovaných hudebních podob pravoslavné liturgie.Na tomto koncertě zazní světské písně na verše ruských básníků, které vznikly ještě před přelomem století.

V druhé polovině večera se naše pozornost přenese k francouzské kompoziční škole. U všech tří skladatelů můžeme sledovat rozdílné přístupy k dědictví romantismu 19. století. FRANCIS POULENC (1899–1963), jedna z výrazných osobností elegantního neoklasicismu Pařížské Šestky, byl skladatel mnoha žánrů. V osmnácti letech složil (jako samouk) svou první skladbu Rapsodie Négre pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. Aby se Poulenc zdokononalil ve skladatelské technice, docházel tři roky k učiteli Charlesovi Koechlinovi. K vokální tvorbě na duchovní texty se častěji obracel od 30. let, po smrti blízkého přítele. V letech 1953–1956 složil Poulenc své nejrozsáhlejší dílo – operu Dialogy karmelitek. Jako organickou součást do této opery Poulenc vložil i duchovní píseň Ave Maria, kterou uslyšíme dnes večer.

Jméno ANDRÉHO CAPLETA (1878–1925) není u nás až tak známé. Zručný pianista, nadaný skladatel a v neposlední řadě dirigent světové úrovně, patřil k autorům, jejichž pozornost patřila zejména lidskému hlasu. Po hrůzách první světové války, které se zúčastnil jako dobrovolník, se prohloubilo jeho zaujetí křesťanskou mystikou a v žánrové oblasti duchovní hudby dosáhl svých kompozičních vrcholů.

Poslední skladatelskou osobností dnešního večera je GABRIEL FAURÉ (1845–1924), autor, bez kterého by typické barvy francouzského impresionismu asi nepřišly na svět. Je považován za jednoho z největších mistrů francouzské písně a jeho tvorba by se dala považovat za most mezi Berliozem a Debussym.