E. LEONSKAJA - KLAVÍR

V rozsáhlém klavírním díle FRANZE SCHUBERTA (1797–1828) zaujímá mimořádně významné místo sonátová tvorba. O první klavírní sonáty se Schubert pokusil už r. 1815, ve svých osmnácti letech, a průběžně se komponování sonát věnoval takřka do posledních dnů svého života. Ve většině jeho klavírních sonát můžeme poměrně zřetelně sledovat nejen to, jak se skladatel snažil vyrovnávat s nesmírně silným vlivem Beethovenovým, ale i to, jak u něho stále více vítězí intimní lyrický výraz nad pevnou formální výstavbou.¨

Schubertova sonátová tvorba vrcholí ve třech klavírních sonátách – c moll D 958, A dur D 959, B dur D 960 – které skladatel napsal v září roku 1828, tedy pouhé dva měsíce před smrtí. V dopisu ze dne 2. října 1828 nabídl Schubert tyto tři sonáty k vydání vídeňskému nakladateli Tobiasi Haslingerovi s přáním, aby byly dedikovány Johannu Nepomuku Hummelovi. Přestože Haslinger inzeroval ve Wiener Zeitungen vydání těchto sonát už v prosinci roku 1828, tiskem vyšly nakonec až v roce 1839. Ne ovšem u Haslingera, ale u Schubertova nejvýznamnějšího vídeňského nakladatele Antona Diabelliho. Za zmínku stojí zajímavá skutečnost, že toto vydání nebylo dedikováno Johannu Nepomuku Hummelovi, jak si přál autor, ale že je sám Diabelli – coby nakladatel – dedikoval Robertu Schumannovi (Herrn Robert Schumann in Leipzig gewidmet von den Verlegern).

Tyto tři poslední Schubertovy klavírní sonáty se dnes řadí nejen k nejlepším kompozicím skladatelovým, ale jsou považovány za stěžejní díla sonátové tvorby 19. století.