Dvořák, Čajkovskij, Borodin

Ve svých padesáti letech byl ANTONÍN DVOŘÁK (1841–1904) na vrcholu tvorby. V červnu 1891 se jej prezidentka a zakladatelka Národní konzervatoře hudby v New Yorku dotázala, zda by byl ochoten přijmout v tomto hudebním ústavu místo ředitele.  Pro Dvořáka nebylo rozhodnutí snadné, paní Thurber však akceptovala všechny jeho požadavky a skladatel místo přijal. V Americe působil do dubna 1895 a vznikla zde řada závažných děl, ale také skladby lehčího slohu jako Suita A dur. Původně byla určena klavíru, o rok později ji skladatel zinstrumentoval. Když se na březen 1896 chystala  v Londýně světová premiéra jeho Violoncellového koncertu h moll op. 104, nabízel Dvořák pořadateli Suitu A dur na doplnění programu, londýnská Filharmonická společnost však návrh neakceptovala. Premiéra orchestrální verze Suity se uskutečnila až posmrtně, 1. března 1910 na koncertě Orchestrální jednoty v pražském Rudolfinu pod taktovkou Karla Kovařovice. Melodickým půvabem, tanečními rytmy, stavbou hudebních frází i průzračnou instrumentací připomíná ducha skladatelovy rané Serenády pro smyčce či Slovanských tanců. 

Podstatnou část roku 1874 prožil PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ (1840–1893) na cestách, přesto složil operu Kovář Vakula (později přepracovanou na Střevíčky), Smyčcový kvartet č. 2, přepracoval první symfonii „Sny zimní cestou“ a vytvořil jedno z nejslavnějších děl světové koncertantní literatury, Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23. Skladbu psal pro svého přítele Nikolaje Rubinsteina, jemuž ji také hodlal věnovat. Když ji však v prosinci 1874 Rubinsteinovi přehrál na klavíru, dočkal se reakce, jakou neočekával. Rubinstein označil koncert jako bezcenný, nehratelný, skladba byla podle něj špatná, triviální, vulgární a doporučil ji buď zničit nebo úplně přepracovat. Čajkovskij ovšem neustoupil. Bez jediné změny poslal koncert Hansi von Bülow, jenž se stal jeho prvním interpretem při premiéře v Bostonu 13. října 1875 za řízení dirigenta Benjamina Johnsona Langa. Bylo to první velké mezinárodní uznání ruského skladatele. Na své účinnosti koncert dodnes nic neztratil. Posluchač je upoután od samého začátku, kdy po zaznění tématu ve smyčcích energickými akordy nástoupí sólový nástroj; velkorysé myšlenky i jejich zpracování udrží napětí celé věty, vystřídané lyrickou pomalou větou. Valčíkové téma jejího středního dílu je odvozeno z francouzské romance, zatímco ve  finální větě zazní lidová melodie Čajkovského domoviny.

ALEXANDR PORFIRJEVIČ BORODIN (1834–1887) již v raném věku ovládal pět jazyků, uměl hrát na několik nástrojů, komponovat začal ve třinácti  letech. Vystudoval chemii a věnoval se vědecké kariéře, hudební zájmy jej však neopustily. Roku 1865 se připojil k „Mocné hrstce“, skladatelskému sdružení, v němž pod vedením Milije Balakireva teprve získal potřebné znalosti kompoziční techniky a našel svůj styl. Roku 1866 zkomponoval první symfonii. V dalších třech letech psal písně a odhodlal se k opeře, kterou dokončil až za sedmnáct let. Mezi roky 1869–1876 pracoval na Symfonii č. 2, z jejíhož melodického materiálu nalezlo v opeře Kníže Igor leccos uplatnění.  Jako profesor organické chemie na lékařské akademii se mohl Borodin věnovat kompozici jen ve volných chvílích. Když pak roku 1876 projevila Ruská hudební společnost zájem na uvedení symfonie, shledával skladatel obtížně roztroušené části partitury a mnohé musel zkomponovat znovu. Premiéra se uskutečnila 10. března 1877 (podle nového kalendáře) v Sankt Petěrburgu za řízení českého skladatele a dirigenta Eduarda Nápravníka, působícího pod roku 1863 v Rusku. Název „Bohatýrská“ pochází od duchovního „otce“ Mocné hrstky Vladimira Stasova. Roku 1879 revidoval Borodin orchestraci a v této podobě zazněla Symfonie č. 2 poprvé 4. března téhož roku za řízení Nikolaje Rimského-Korsakova. Symfonie č. 2 je považována za Borodinovo nejvýznamnější instrumentální dílo a v jeho tvorbě zaujímá vedle opery Kníže Igor centrální místo.