D. PECKOVÁ, ENSEMBLE 18+

Významná část kariéry FRANCESCA GEMINIANIHO (1687-1762), významného barokního autora italského původu, se odehrála na Britských ostrovech. Mezi zásluhy, které mu bývají připisovány, patří mezi jiným zpřístupnění díla svého krajana a nějakou dobu také učitele Archangela Corelliho (1653-1713), tamnějšímu publiku.  Concerto grosso d moll „Follia“, které vzniklo koncem 30. let 18. století, se od Corelliho originálu, ze kterého Geminiani čerpal, odchyluje jen málo. Je spíše velmi zručnou aranží pro větší ansámbl umožňující posluchači vychutnat pestřejší škálu barev a plnější zvuk doprovodných hlasů. Vrcholné baroko ještě nenahlíželo na skladatelskou osobnost jako na unikátního uměleckého genia v pozdějším, zejména romantickém slova smyslu. Stejně tak citace a „půjčování si“ témat nebylo nutně vnímáno jako plagiátorství, ale mohlo být i projevem úcty ke skladatelskému kolegovi.

Händel a Geminiani byli sice osobnostmi formujícími hudební vkus společnosti na Britských ostrovech, činili tak ovšem podle italské módy. Skutečným nositelem anglických hudebních tradic však byl o něco starší HENRY PURCELL (1659-1695). Dokázal původní anglickou hudbu skloubit s novými prvky kontinentální módy tak, že ji obohatil, ale nepoškodil. Historie žádné „kdyby“ nezná, ale z Purcellovy opery Dido a Aeneas můžeme vidět, jak by snad mohla anglická barokní opera vypadat, kdyby do značné míry nepodlehla italským vlivům. Dido a Aeneas je bezesporu inspirována tradičním žánrem masque, dvorské hry se zpěvy a tanci, je psána v angličtině a bývá považována za nejvýznamnější anglickou operu 17. století.

 „Moje skladba Concerto "Ad honorem BBB" vznikla roku 2006 a je jakousi svéráznou poctou třem autorům, jejichž iniciály tvoří podtitul. Má půdorys barokního concerta grossa, kdy je proti concertinu třech sólových nástrojů (housle, violoncello, cembalo) postaveno ripieno smyčcového orchestru. První věta má formu ritornelového koncertu a je poctou Bachovi (objeví se i motiv B-A-C-H), druhá věta jsou variace na Brahmsovu sarabandu, kterou napsal v době svých studií u Kláry Schumannové a závěrečná Passacaglia zpracovává jedno téma Davida Brubecka“, řekl nám o své skladbě klavírista, dirigent a skladatel VOJTĚCH SPURNÝ (1964).

JOSEPH HAYDN (1732-1809) zastával více než čtvrt století post kapelníka knížecího orchestru bohatého a vlivného uherského rodu Esterházy. Kníže Mikuláš I. si byl dobře vědom toho, jak velkého genia na svém dvoře má a roku 1779 osmý paragraf smlouvy, kterou kapelník při nástupu uzavřel s jeho otcem. Ten říkal, že veškerá díla, která Haydn složí, budou patřit knížeti. V roce 1790 tak mohla kantáta Arianna a Naxos (Ariadna na Naxu) svobodně vyjít ve Vídni u nakladatele Artarii a dobýt si slávu při Haydnových koncertních cestách do Londýna.

Žánr kantáty, ve smyslu malé, koncertně provozované scény operního charakteru, byl v Haydnově době už nějaký čas poněkud „z módy“. Skladba vznikla patrně pro Josephinu von Genzinger, dceru knížecího lékaře, do jejíž matky byl Haydn léta zamilován. Kantáta sestává ze dvou dvojic recitativ - arie a přenáší nás od prvotního Ariadnina rozčarování nad útěkem jejího milence Thesea až k závěrečnému zoufalství smíšeného s nesmiřitelným hněvem.

Koncert pro cembalo F-dur Hob.XVIII:3 je ztělesněním nastíněných problémů. Datum jeho vzniku a premiéry je značně nejisté. Údaje vedou k několika letopočtům vzdáleným od sebe víc než deset let. Jako pravděpodobný se jeví rok 1771. Haydn byl už tou dobou pět let knížecím kapelníkem a jeho hvězda začínala pomalu, ale jistě stoupat.

 Úprava pro smyčce, v jaké ji uslyšíme na tomto koncertě, pochází z pera neznámého Haydnova současníka. Okolnosti vzniku koncertu nejsou známy. Skladba je zajímavá zejména z pohledu vývoje Haydnova kompozičního slohu: první věta tkví svými kořeny ještě v galantním stylu s občasnými barokizujícími prvky, druhá věta je půvabné cantabile ve stylu tereziánského rokoka s bohatě ornamentovanou kantilénou a finále představuje výbušnou a bujarou hudbu, jakou známe ze závěrečných vět Haydnových symfonií a smyčcových kvartetů.