ČAJKOVSKIJ, CHAČATURJAN

Koncert se koná pod záštitou Velvyslanectví Japonska v ČR.

O dvanáct let mladší než Sergej Prokofjev (1894-1953) a o tři roky starší než Dmitrij Šostakovič (1906-1975) byl třetí významný hudební skladatel tehdejšího Sovětského svazu Aram Iljič Chačaturjan (1903 – 1978). Nejen Chačaturjanův arménský původ a mládí prožité v Tbilisi, ale především znalost arménské, turkmenské, ruské či tatarské lidové hudby, velkou měrou utvářela jeho charakteristickou  melodiku a rytmus. Byl činný nejen skladatelsky, ale svá díla i dirigoval, pedagogicky působil na Moskevské konzervatoři.

 Hudební řeč Arama Chačaturjana je syntézou zejména arménské lidové hudby a tradice hudby evropské. Instrumentační podněty čerpal z impresionismu a velmi záhy tak došel k vlastnímu zřetelnému hudebnímu stylu. Mezinárodní uznání přinesl autorovy Klavírní koncert z roku 1936 a ještě většího úspěchu dosáhl Koncertem pro housle d moll z roku 1940. Byl určen pro vynikajícího houslistu Davida Oistracha, který dílo ještě téhož roku 16. listopadu premiéroval. Po stránce formy zůstává autor věrný tradiční třívěté stavbě se standardním formovým uspořádáním. Melodicky vyhraněné dílo se tématicky opírá o arménský hudební folklór a společně s temperamentním rytmem vytváří virtuózní a velmi náročný sólový part. Orchestrální složka je zajímavá svou barevností. Houslovou kadenci komponoval společně s Davidem Oistrachem.

 Jeden z hlavních skladatelských pilířů ruské hudby 19.století Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) komponoval svou Symfonii č. 4 f moll op. 36 v období velkých životních zvratů. Byl to rok 1977, kdy prožil nevydařené dvouměsíční manželství se svou žákyní A.I.Miljukovovou a  zanechal pedagogické činnosti. I přes tyto skutečnosti byl autor plný smělých tvůrčích plánů. V květnu tohoto roku začal komponovat svou  Čtvrtou symfonii, kterou dokončil v prosinci. V jeho korespondenci  se o ní zachovala ojediněle podrobná svědectví v podobě dopisů své přítelkyni a mecenášce Naděždě Filaretovně Mekkové  a skladateli Sergeji Ivanoviči Tanějevovi. Dopisy psal autor bezprostředně po premiéře, která se uskutečnila 10. února 1978.  O první větě  píše: „ Je to zrno celé symfonie, její hlavní základní myšlenka je ona osudová síla, která brání touze po štěstí dojít svého naplnění…….Druhou větu charakterizuje: „ Jsou to ony melancholické pocity, jež se dostavují k večeru, když člověk sedí sám, unaven po práci, vezme knihu, ale nechá ji vypadnout z rukou. A hlavou mu začnou vířit celé roje vzpomínek….Třetí věta nevyjadřuje žádný určitý pocit. Jsou to rozmarné arabesky, nezachytitelné obrazy...čtvrtá věta: „Nenacházíš-li důvody k radosti v sobě samém, dívej se na ostatní lidi. Jdi mezi lid. Dívej se, jak se dovede veselit. Ale sotva se Ti podařilo pozapomnět na sebe a dát se strhnout podívanou na cizí radost, už se zase objevuje neúnavné fatum (hlavní téma první věty) a dává o sobě vědět……. Naříkej sám na sebe, ale netvrď, že všechno na světě je smutné. Jsou na světě prosté, ale silné radosti. Nauč se radovat z radosti ostatních a naučíš se umět žít dál!....Čajkovského slova nelze chápat jako jasnou programovou osu, ale spíš jako inspirační zdroj, kterým bylo autorovo nitro samo. Symfonie pro něj představovala nejlyričtější ze všech forem. V dopisu Tanějěvovi píše: „Nemá právě symfonie vyjadřovat všechno to, pro co není slov, ale co se dere ze srdce a chce být vysloveno!