Brahms, Sibelius, ravel

JOHANNES BRAHMS (1833-1897)  svými díly nevybočil z kontinuálního vývoje evropské hudby, která navazovala na Beethovenův odkaz . Brahms neusiluje o nové hudební formy a ani neexperimentuje s formami dosavadními. Nový je u Brahmse způsob tematicko-motivická práce, který Arnold Schönberg označil termínem „rozvíjející variace“ . Přes dvacet let muselo uplynout od premiéry Prvního klavírního koncertu d moll op. 15, než skladatel dokončil svůj Druhý klavírní koncert B dur, op. 83. Jedná se o dílo autorova vrcholného období. Práci na koncertu začal na jaře roku 1878.  Dílo dokončil  až v létě 1881. Koncert klade na sólistu výjimečné nároky. Part klavíru obsahuje všechny obtížné prvky: hraní v oktávách, široké akordické rozklady, rychlé střídání poloh, stupnicové běhy. Vzájemná propojenost sólisty s orchestrem na sebe navazuje a vytváří tak latentní souvislosti v hudebním toku. Brahms se nespokojil s tradičním třívětým rozvržením a přidáním čtvrté věty tak vytváří dílo, které se přibližuje k hudebnímu druhu symfonie-koncert.

První věta nestojí jen na hlavním a vedlejším tématu, ale jedná se o pletivo tématických a motivických detailů. Allegro appasionato  je velmi agogické a třídílné. Lyrické a intimní Andante začíná sólem violoncella, jehož téma následně opakují smyčce. Plocha graduje a vrací se opět k sólovému violoncellu. Po této téměř tříminutové orchestrální ploše nastupuje klavír sólo. Barevně působivé plochy kontrastují se vzrušenými epizodami. Závěrečné Allegretto graziozo svým jednoznačně rondovým charakterem přináší tóny radostné, hravé, smířlivé, toužebné. Půvabné odlehčené finále se nevrací k dramatickým okamžikům předchozí hudby. Premiéra se konala 9. listopadu 1881 a sólového partu stejně jako v případě Prvního koncertu se ujal sám skladatel.

Vztah mezi literárním symbolismem a hudbou, je svým společným záměrem, předurčen k přirozené symbióze. Vlámský básník Maurice Maeterlinck ( 1862-1949) jedním ze svých stěžejních dělsymbolistickým dramatem Pelléas a Mélisanda (1892) předložil před skladatele ideální text k hudebnímu ztvárnění. Již v roce 1898 vytvořil dle této Maeterlinckovy předlohy čtyřdílnou stejnojmennou svitu Gabriel Fauré (1845-1924), o čtyři roky později vznikla opera Clauda Debbusyho (1862-1918), v podobě symfonické básně zhudebnil toto symbolistické drama roku 1903 Arnold Schönberg (1874-1951).

 Bertil Gripenberg navrhl v roce 1904 svému příteli finskému hudebnímu skladateli JEANU SIBELIOVI (1865-1957), zda by se neujal vytvoření scénické hudby k jeho švédskému překladu Maeterlinckova dramatu. O rok později byla hudba zkomponovaná a také 17.března premiérována v Helsinkách. Ještě téhož roku vytvořil Jean Sibelius ze scénické hudby koncertní suitu Pelléas a Mélisanda, op. 46. Impresionistické téma autor modeloval do jasných kantilénových oblouků. Instrumentaci přizpůsobil možnostem divadla. Svým charakterem – výrazem tajuplnosti a nostalgie je devítidílná svita blízká zejména Sibeliově Třetí symfonii.

Francouzský skladatel MAURICE RAVEL (1875-1937) je spojován zejména s hudebním impresionismem. Bylo to pouhých devět let před Ravelovou smrtí, kdy vzniklo dílo, které se v pravém slova smyslu stalo světovým – Bolero. Tato šestnáctiminutová skladba pro velký symfonický orchestr byla paradoxně při své premiéře v roce 1928 přijata velmi nevlídně. Dobová kritika označila Bolero za monotónní a nic neříkající. Podnět ke kompozici dala Ravelovi slavná tanečnice Ida Rubinsteinová, která chtěla pro svůj soubor vytvořit baletní scénu na hudbu španělského charakteru. Autor měl původně  záměr instrumentovat některou ze skladeb Isaaca Albénize (1860-1909), ale nakonec se rozhodl pro kompozici hudby vlastní. Nad  oscinátním rytmem malého bubínku se klene osmnáctitaktové téma, procházející jednotlivými nástroji orchestru. Na Boleru je pozoruhodné, že i při stále stejném rytmu a tématu neztrácí skladba napětí. Posluchač vnímá vrůstající  gradaci, která míří k závěru ve forte fortissimu -  tonálnímu skoku do E dur – momentu harmonického rozjasnění.