BRAHMS, KALABIS, BEETHOVEN

16. 2. od 18.15 beseda v Cukrárně Obecního domu

V době, kdy pracoval na své jediné dokončené opeře, nazvané Fidelio, musel Ludwig van Beethoven (1770–1827) skrývat před světem počínající hluchotu. I to bylo určitě příčinou hledání nějakého dramatického námětu, který skladatel nalezl v libretu opery Pierra Gaveauxe Léonore ou l´amour conjugal. Námět čerpá ze skutečné události francouzské revoluce, jejíž hlavní hrdinkou byla Madame de Tourraine – v opeře Leonora, která v převleku za muže osvobodí svého manžela z jakobínského vězení v Toursu. I když pod tímto názvem Beethoven 20. listopadu 1805 v Divadle na Vídeňce svoje dílo premiéroval, pracoval na něm i nadále. Díky tomu nakonec vznikly ještě dvě jeho další verze. Předehra, kterou uslyšíme dnes, označovaná jako Leonora III C dur, je ze všech nejhranější a patří ke druhé verzi opery, uvedené 29. března 1806. Gustav Mahler ji například zařazoval mezi dvě poslední čísla opery, duet Leonory a Florestana a vlastní finále, jako jakési orchestrální shrnutí. Je psána v sonátové formě, využívá motivů z opery a je pravým výrazem dramatického napětí, o které Beethoven usiloval.

Viktor Kalabis (1923–2006) zkomponoval Koncert pro housle a klavír, op. 17, který věnoval památce muzikoložky Hany Weberové-Hlavsové, v roce 1959. Premiéry se však dílo dočkalo až 27. února 1961, kdy se za doprovodu Pražských symfoniků, řízených Jindřichem Rohanem, ujal sólového partu Václav Snítil. Koncert, který byl vysoce ceněn i odbornou kritikou, strhuje především hloubkou invence a formovou dokonalostí, okouzluje však i pozoruhodnými zvukovými útvary či mistrnou instrumentací. V první větě, Maestoso. Andante, na sebe upoutá pozornost hned úvodní Maestoso, v němž se dvakrát objeví drsné akordické shluky, tvořené z intervalů sekund a tritónů. Autor používá v tematickém materiálu všech dvanáct tónů chromatické stupnice, kterými zajímavě zahušťuje melodickou linku i harmonické dění, a vytváří tak pestré, barevné, ale i výrazově vyhrocené plochy. Meditativně pojatá volná věta, Andante angoscioso. Quasi adagio, připomíná spíše pokornou až tesknou modlitbu. Svižná třetí věta, Allegro vivace, opět využívá pro stavbu témat dodekafonie, vrací se sem však i náznakově třítónový motivek z věty první, stejně jako pro tuto část typické, dramaticky vyhrocené plochy, střídané částmi lyrickými.

 Zatímco svoji První symfonii dokončil Johannes Brahms (1833–1897) téměř po dvaceti letech, Symfonie č. 2 D dur, op. 73, vznikla během pouhých dvou letních měsíců. Brahms ji zkomponoval roku 1877 v rakouském Pörtschachu u jezera Wörthersee v rakouských Korutanech, kde byl silně ovlivněn zážitky z krásné okolní přírody. Všechny čtyři věty se odvíjejí z nenápadného čtyřtónového motivu, poprvé uvedeného v hlubokých smyčcích a předjímajícího monotematické hudební myšlení počátku 20. století. Úvodní větu, Allegro non troppo, uzavírá monumentální coda, k níž tvoří následující Adagio non troppo v písňové formě, se vzrušeným středním dílem a kontemplativním zklidněním v závěru, působivý kontrast. Hudební obrazy rychle střídá žertovné Allegretto grazioso s jemnými názvuky na autorovy Uherské tance. Živé hlavní téma závěrečné věty Finale. Allegro con spirito, vystavěné na obrysu sonátové formy, prochází celým orchestrem a podobně jako všechna další, vedlejší témata, je důmyslně odvozeno z úvodního motivu.