BORIS GILTBURG - KLAVÍR

Koncert se koná pod záštitou J. E. p. Jaakova Levyho,
velvyslance Státu Izrael v ČR

V soupisu skladeb Sergeje Prokofjeva (1891-1953) upoutá mezi jiným počet juvenilií, tedy skladeb raných, nevyzrálých, u kterých máme důvody je do celkového přehledu díla zařazovat jen jaksi v závorce.

Podtitul Ze starých poznámkových sešitků nesou Prokofjevova třetí a posléze i Čtvrtá klavírní sonáta c moll, Op. 29. Na počátku vzniku čtvrté klavírní sonáty stojí právě dvě juvenilie stojící mimo tradiční pořadí číslování, a to sice symfonie a pátá z raných klavírních sonát, které Prokofjev napsal ještě na konzervatoři. V porovnání s ostatní skladatelovou klavírní tvorbou je tato sonáta více introspektivní až zdrženlivá.

Kompoziční odkaz Sergeje Vasilijeviče Rachmaninova (1873-1943) není tak početný. Skladba také zdaleka nebyla Rachmaninovovou jedinou životní náplní. Dokázal velmi úspěšně snoubit kariéru skladatele, klavíristy, dirigenta a hudebního podnikatele.  Původní verze klavírní sonáty č. 2 b moll vznikla roku 1913, ale konečná verze spatřila světlo světa až v roce 1931. Skladatelovým velkým vzorem byl P. I. Čajkovskij a s romantickým pathosem vystavěná druhá klavírní sonáta to více než dokládá.

S určitou nadsázkou se dá říct, že i Robert Schumann (1810-1856) měl více kariér. Byl nejen vynikajícím skladatelem, ale i znamenitým hudebním publicistou. Úzký vztah k literatuře měl již od útlého věku. Se spisovatelem Jeanem Paulem se měl Schumann v mládí možnost potkat osobně. Vrcholná scéna jeho románu Flegeljahren odehrávající se na maškarním bále Schumanna začátkem 30. let 19. století inspirovala ke kompozici klavírního cyklu Papillons, Op. 2 („Butterflies“). Taková provázanost hudby s textem románu je na tuto dobu ještě vcelku unikátní. V raném Schumannově tanečně laděném cyklu ještě nenalezneme klavír v jeho nejmohutnějším romantickém zvuku, ale posun od klasicistního vídeňského ovzduší je i v melodicky křehkých částech už skutečně více než patrný.

Životní osudy Ference Liszta (1811-1886) byly vskutku hodné pravého romantika. Od přísně vychovávaného syna uherského hraběcího úředníka, přes velmi důvěrné vztahy s dámami, a to i po vstupu do františkánského řádu až po nižší duchovní svěcení a hodnost abbého.

Klavírní sonáta h moll, S. 178 vznikla začátkem 50. let 19. století na samotném vrcholu Lisztovy dráhy koncertního pianisty. Ve výrazu dramatické dílo poskytuje dobré svědectví o romantickém naleptávání zažitých klasicistních postupů. Mezi superlativy, kterými je tato skladba tradičně ověnčována se objevuje i ten nejuctivější a nejcennější: sonáta h-moll bývá považována za hudebně nejlepší dílo pro sólový klavír vůbec.