Beethoven - Mahler

První symfonie v tónině C dur, op. 21 LUDWIGA VAN BEETHOVENA
(1770–1827) vznikla na přelomu let 1799 a 1800. Obsazení má stejné, jaké najdeme u posledních Mozartových a Haydnových symfonií, ale způsob, jakým Beethoven s orchestrem nakládá, a celé vyznění díla jsou zcela originální, nové. Už při prvním akordu první věty – septakordu na C – muselo premiérové publikum zbystřit. Protože toniky se dočkají až v šestém taktu pomalé introdukce. V pompézní kadenci se představí orchestr v celé své síle a introdukce vyústí v sonátové allegro, jehož hlavní téma má obrovský energetický potenciál ovládající celou větu.
Druhá část koncipovaná volně opět podle sonátové formy, ovšem bez tematických kontradikcí, je na pomalou větu dost hybná. Poklidný třídobý takt upomínající na menuet vládne veskrze pokojné hudbě bez patosu, ale plné skryté vášně. Pravé beethovenské scherzo je maskováno nadpisem třetí věty „Menuet“. Nápadná je tu absence vlastního tématu – stupnice, trojzvuky, nenápadné motivky jsou tak dovedně propojeny, že nám výrazná hudební myšlenka nechybí. Finále má pomalý úvod, v němž autor rafinovaně stupňuje napětí, načež vypukne hravě odlehčená hra připomínající finální věty Haydnových symfonií. Mistrovská instrumentace využívající všech orchestrálních rejstříků a strhující proud unáší posluchače dnes stejně jako před dvěma sty deseti lety: symfonie měla premiéru na akademii v Burgtheatru 2. dubna 1800 pod autorovou taktovkou.

První symfonie GUSTAV MAHLERA (1860–1911) zvaná Titán je padesátiminutové dílo pro velký orchestr je rozvrženo do čtyř vět. Původně pětivětý celek označil Mahler při premiéře jako „symfonickou báseň ve dvou částech“. Při dalších uvedeních dostala symfonie programní nadpisy jednotlivých vět a také titul Titán podle postavy  stejnojmenného románu Jeana Paula (tohoto kultovního básníka raných romantiků si Mahler velmi cenil). První věta je uvedena tímto citátem: „Jaro bez konce... Úvod představuje probuzení přírody po dlouhém zimním spánku“. Introdukce se ubírá pomalým tempem pastorální scény s mnoha kvintami, fanfárami, plné ptačího zpěvu a hlaholení lesního rohu. Jako centrální téma expozice a vlastně celé věty uplatnil Mahler druhou ze svých Písní potulného tovaryše „Ging heut morgen übers Feld“. Druhá věta je vystavěna jako taneční scéna na běžném schématu  A-B-A, ale prudká harmonická vybočení a změny nálad signalizují odklon od tradičního řešení. Výjimečnou imaginaci prokázal skladatel větou třetí, opatřenou podtitulem „Pohřeb myslivce“ nebo „Alla marcia funebre“. Nad slavnostními údery tympánů hraje sólový kontrabas se sordinou kánon na známou melodii Frère Jacques, zde ovšem v mollové tónině. K ironické scéně se přidávají plačtivé tercie hobojů a trubek a parodická dechová hudba. Střední díl je projasněný, ale litanie úvodního kánonu se vrací –nejprve ve vzdálené es moll, poté v původní d moll, aby vyústila do prázdna, jak postupně umlkají jednotlivé hlasy.
Bez pauzy následuje finále – sonátová věta plná vnitřních konfliktů; Mahler zde použil velmi nesourodé tóniny f moll a D dur. Pro větší efekt slavnostního žesťového chorálu požaduje dodatečné hráče a hornisty hrající vestoje.