POCTA JOSEFU SUKOVI

Koncert se koná pod záštitou primátora hl. m. Prahy doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc. a velvyslance Spolkové republiky Německo v Praze Detlefa Lingemanna.

Koncert pořádá Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ve spolupráci s Obecním domem, a. s.

 
 Partner koncertu

  Mediální partner koncertu

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, zkomponoval Ludwig van Beethoven (1770–1827) v roce 1806, tedy v období, které po překonání těžké životní krize, o níž píše ve své Heiligenstadtské závěti, je charakteristické neuvěřitelným rozmachem skladatelových tvůrčích sil. Neprovází jej však pouze slavné revoluční symfonie jako Eroica či Osudová, ale rovněž lyricky laděná Čtvrtá či s houslovým koncertem výrazově i motivicky spřízněný Čtvrtý klavírní koncert. I když tedy  výrazově odlišná  měla tato díla  jedno společné: novátorské postupy ve formálním uspořádání, překračujícím všechny doposud platné dobové konvence.

     Houslový koncert, Beethovenem pojatý jako závažné symfonické dílo, je toho zářným příkladem. Hned rozměrná orchestrální expozice úvodního Allegra ma non troppo tvořeného třemi různými tématy, je svým zazněním ještě před vstupem sólového nástroje, čímž dílu propůjčuje zmíněný symfonický ráz, obvyklému schématu klasického koncertu opravdu na hony vzdálená. Celá věta, skladatelem koncipovaná jako velkolepě rozvinutá sonátová forma dokonce s dvojitou expozicí,  je navíc i myšlenkovým jádrem díla. A protože její základní témata jsou patrně díky skladatelově citovému vzplanutí k Josephině Deymové vesměs  kantabilní a bytostně lyrická, houslemi postupně v bohatém rejstříku nálad rozezpívaná do třpytivě nádherného partu, jediným skutečně dramatickým prvkem je až čtyřtaktový motiv v mezivětě,  a osudovou atmosféru evokující všudypřítomná čtyřtónová tympánová figura. Romantický pel následujícího Larghetta s charakteristickými beethovenovskými variacemi a  smyslově opojnou kantilénou elegické epizody lyrické ladění díla ještě umocňuje. Kontrastně tak působí teprve jiskrné finální Rondo. Allegro s lidově zabarveným, rytmicky akcentovaným hlavním tématem, vyjadřující bezprostřední pocity radosti a veselí. Tady se konečně  sólové housle uplatňují výrazněji  nejen ve vedení hlavní melodie, ale také v oslnivých variačních pasážích.

     Velkorysost symfonické koncepce Beethovenova houslového koncertu, v němž se sólovému partu dostalo v orchestru neobvykle rovnocenného protějšku, však způsobila, že dílo bylo po prvním uvedení Beethovenovým blízkým přítelem Franzem Clementem 23. 12. 1806, tedy pouhé dva dny po jeho dokončení, vnímáno (podobně jako houslový koncert později Beethovenem inspirovaného Brahmse) s určitými rozpaky. Wiener Theaterzeitung tehdy dokonce napsaly: „Úsudek znalců sice dílu přiznává mnohou krásu, současně je ale vzhledem k citově rozervanému výrazu a častému nekonečnému opakování dosti únavné.“ O jeho rehabilitaci se tedy až o osmatřicet let později opět jako v případě Bacha a dalších dnes světově proslulých skladatelů zasloužil v lipském Gewandhausu osvícený Felix Mendelssohn-Bartholdy s tehdy teprve  třináctiletým Josephem Joachimem.

     Když několik měsíců po Mahlerově smrti přinesly noviny zprávu, že Bruno Walter bude dirigovat první provedení Písně o zemi, psal  Anton Webern svému příteli Albanu Bergovi: „Milý Bergu, 10. a 20. listopadu je mahlerovský svátek v Mnichově... Řekni, je možné, abychom tam nebyli? Poprvé po Mahlerově smrti jeho nové dílo... Proboha, jaká to musí být hudba? Snažím se představit si ji ještě dřív, než ji uslyším. Člověče, dokážeš to vydržet? Já ne.“

     Na kompozici Symfonie pro alt, tenor  (nebo baryton) a orchestr s názvem Das Lied von der Erde (Píseň o zemi) začal  Gustav Mahler (1860–1911) pracovat během letních prázdnin v Tyrolsku roku 1907:  tedy v nejdramatičtějším období svého života, kdy mu v pouhých čtyř a půl letech zemřela jeho prvorozená dcerka  a navíc se dozvěděl  zdrcující verdikt lékařů, kteří mu diagnostikovali těžkou srdeční vadu, na níž také nakonec skladatel po čtyřech letech zemřel. Inspirací se mu tehdy stala právě vydaná sbírka čínské poezie z 9. až 19. století, nazvaná Čínská flétna a v němčině přebásněná Hansem Bethgem, který při tom vycházel z již existujících německých, anglických a francouzských verzí a navázal tak na Johanna Wolfganga Goetheho, Friedricha Rückerta, Hermanna Hesse či Richarda Wilhelma. V úvodu k jejímu prvnímu vydání Bethge mimo jiné napsal: „Čínská poezie je hudba – obrací se stejně k uchu jako k oku. Každý pokus o převedení do některého evropského jazyka může předat jen malou část jejího kouzla.“

     I když sbírka si podmanila mnoho skladatelů včetně např. Arnolda Schönberga, Antona Weberna, Richarda Strausse, Hanse Eislera či Karola Szymanowského, Mahlerovo zhudebnění jejích sedmi básní, které si z více než osmdesáti těchto poetických skvostů skladatel vybral, patří k nejznámějším. Autorem většiny z nich  (vedle Čanga-Tsi, Monga-Kaa-Jena a Wanga-Weie) je básník Li-Tai-Po, který se narodil roku 702 n. l. a patří k nejuctívanějším čínským básníkům všech dob. Dosvědčuje to i legenda o jeho smrti, která přesto, že se umělec opil a utonul, tvrdí, že básníka sedícího v člunu, odvezli bohy poslaní delfíni do říše věčných radostí...  

     S jednotlivými básněmi Mahler nakládal velmi volně a různě je přizpůsoboval hudbě (někde např. verše přehodil či opakovaný verš vypustil, změnil některé jejich názvy, a šestou a sedmou báseň svého výběru, V očekávání přítele a Přítel se loučí, spojil do jedné věty, nazvané Rozloučení). Již při jejich výběru však dbal na to, aby korespondovaly se zákonitostmi symfonické formy: první dva zpěvy a poslední část tak tvoří rozsáhlé symfonické věty, k nimž kratší třetí a pátý zpěv tvoří výrazný kontrast.

     Bruno Walter, který Píseň o zemi premiéroval 20. listopadu 1911 v Mnichově, ji  považoval za Mahlerovo nejosobitější dílo, jež Theodor Adorno charakterizoval slovy: „Píseň o zemi leží na bílém místě duchovního atlasu, kde pod nebem z minerálů spolu sousedí porcelánová Čína a rudé skály Dolomitů.“

Partitura je určena velkému romantickému orchestru, k němuž skladatel připojil exotické nástroje jako tam-tam či celestu a s jehož jednotlivými nástrojovými skupinami mistrovsky pracuje. Okouzlil tak natolik svého obdivovatele Arnolda Schönberga, že ten se roku 1921 rozhodl symfonii upravit pro skupinu třinácti hudebníků. Zůstala však fragmentem, který dopracoval až v osmdesátých letech minulého století Rainer Riehn. První provedení této komorní verze, kterou jsme letos mohli slyšet i na Pražském jaru, se uskutečnilo v létě roku 1983 v rámci Mahlerova festivalu v Toblachu.