Juventus Collegium FOK

Humor patří k umění od nepaměti a nejinak tomu je i v hudbě. Jeho velký rozkvět nastal v období renesance, kdy znovu ožilo Aristotelovo učení o napodobující funkci umění. Jedním z největších hudebních imitátorů a karikaturistů byl beze sporu WOLFGANG AMADEUS MOZART (1756 – 1791). Vytříbený smysl pro humor projevil již jako desetiletý v quodlibetu Gallimathias musicum, vtipnými narážkami je prošpikováno mnoho jeho serenád, divertiment a zvláště oper. Vrcholným a svou koncepcí zcela ojedinělým dílem je Mozartův Hudební žert (Ein musikalischer Spass) KV 522 pro dva lesní rohy, dvoje housle, violu a kontrabas, v němž se předmětem karikatury stalo skladatelské řemeslo, přesněji jeho nedostatečné zvládnutí. Hudební žert je dnes znám i pod titulem Dorfmusikantensextet (Sextet venkovských hudebníků), který však není původní; byl k dílu přidán při jeho prvním vydání tiskem roku 1802. Není ničím opodstatněný, neboť v jeho hudbě není ani náznak napodobení lidové hudby a stylu hry venkovských hudebníků. Obětí Mozartova nemilosrdného humoru jsou tu v první řadě méně schopní skladatelé, začátečníci či komponující amatéři. S udivující věrohodností karikuje celou řadu nedostatků ve skladatelské práci, kterými se obvykle jejich skladby vyznačují. Není známo, pro koho tuto duchaplnou parodii Mozart komponoval ani kdy a kým byla provedena. Je však téměř jisté, že byla adresována hudebnímu znalci, který byl s to pochopit a ocenit její převážně intelektuální humor. Hudební žert v Mozartově vlastním seznamu skladeb nese datum 14. 6. 1787.

JOHANNES BRAHMS (1833 – 1897) byl vynikajícím znalcem hudby minulých epoch a tyto znalosti hluboce ovlivnily vývoj jeho hudební řeči, i když se to málokdy projevilo v přímých názvucích na konkrétní styly. Krásným dokladem Brahmsova obdivu k dílu mistrů klasicismu jsou dvě orchestrální serenády z mladých let, upoutávající zejména svěží, často i lidově zabarvenou melodikou a velmi vynalézavou, komorně laděnou instrumentací. Serenáda č. 2 A dur op. 16 byla zkomponována v letech 1858 – 9 a revidovaná 1875. Brahms ji koncipoval více komorněji než předchozí D dur psanou pro velký orchestr. Svým instrumentačním řešením svědčí o vyhraněné autorově zvukové představě a patří po této stránce bez nadsázky k nejoriginálnějším skladbám své doby – Brahms v celé skladbě vynechal housle, díky čemuž mnohem více vynikly dechové nástroje, kterým skladatel svěřil vedoucí úlohu, zatímco zbylé smyčcové nástroje převážně doprovází. Přes jasnou návaznost na hudbu 18. století se Brahms v obou serenádách (na rozdíl od neoklasicismu 20. století) vyvaroval užívání charakteristických idiomů klasicistního stylu. Serenáda A dur, ač nezapře inspiraci obdobnými díly Mozartovými, hovoří moderní, typicky Brahmsovskou řečí.