Schubert-Čajkovskij

Poslední a nejslavnější ze svých symfonií, Symfonii č. 6 h moll, op. 74 „Patetickou“, zkomponoval PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ (1840–1893) v roce 1893. Čtyřvěté dílo zahajuje pomalý fagotový motiv, po němž nastoupí prudce zvlněné hlavní allegrové téma sonátové první věty (Adagio. Allegro non troppo), zvýrazněné vpravdě patetickými akcenty s příměsí neúprosné tragiky, které daly symfonii její známý přívlastek. Kontrastem k této bouřlivě exaltované hudbě je  cituplné téma vedlejší,  jež při repríze – po novém dramaticky vzepjatém vzruchu – vyústí do tiché rezignace. Po té tragický patos vystřídá uklidňující nálada věty vedlejší, odkazující už svým názvem Allegro con grazia k půvabné taneční  melodii, plynoucí v symetricky uspořádaných periodách neobvyklého 5/4 taktu. V úvodu třetí věty, Allegro molto vivace, se nejprve rozvlní hybné téma v příznačném scherzovém duchu romantických symfonií,  záhy však fanfárový motiv hoboje předznamená nové razantní téma slavnostního pochodu, vystupňovaného do ohlušujícího tutti s údery tureckých bubnů a činelů. Do této nálady přináší pak neočekávaný zlom finále díla (Finale. Adagio lamentoso), pro které Čajkovskij zvolil pomalou větu s bolestně rozechvělým smutečním tématem. Pouze na okamžik se v ní díky druhé myšlence, zasazené do durové tóniny, mihne jakýsi záblesk naděje a projasnění,  i ten však po dunivém úderu tam-tamu s návratem úvodního tématu odvane.

     Práci na Symfonii č. 6 C dur, D589, v nížskladatel nahradil menuet  scherzem, zahájil FRANZ SCHUBERT (1797–1828) na konci roku 1817. Tehdy byla jeho muzikální invence na vrcholu, a tak kromě Šesté či jiných kompozic vzniká například i nádherná píseň  Pstruh.    Úvodní větu, Allegro, zahajuje obsáhlejší adagiová introdukce připomínající invenci Beethovenovu, rozjásané hlavní téma, bohatě rozvíjené  i v provedení, je však stejně jako klidnější téma druhé již plně  schubertovské. Druhá věta, Andante, která nastoupí po výrazně zkrácené repríze, má všechny typické rysy volných částí Schubertových symfonií s charakteristickým hlavním tématem, s nímž skladatel  mistrovsky variačně pracuje. Věta třetí, Scherzo, přináší třpytivé vzdušné téma v prestu, jehož rozlet zvolní až půvabné Trio. Závěr, Allegro moderato, je svižné rondo, jehož hlavní téma   dokonale zapadá do předchozího prudkého spádu symfonie. Můžeme tu vysledovat i několik reminiscencí na dřívější skladatelovy práce, kdy v episodách se ozve například názvuk na jeho Impromptus i na skladby později nazývané Moments musicaux. Svižnost a konkrétní tvar hlavního tématu vede skladatele k několikanásobnému stupňování, v němž pokaždé jiskří důmyslná vynalézavost, tvořící perlivé melodické řady, které se spojují  do noblesní a svrchovaně jemné stavební struktury.